a ve finále z něj odešel dřív, než jsem čekal. Je to třináct let zpátky, co byl Facebook stále ještě módní novinkou a já si stejně jako mnoho z vás založil účet. Sdílení příběhů a zážitků ze života bylo nově na dosah ruky, získal jsme přehled o tom, co dělají ostatní, a navíc jsem měl možnost s přáteli velice snadno komunikovat. Není to ale celé jedna krásná pohádka, protože sociální sítě se stali i nezdravou součástí mého života.

Na Facebook jsem se přidal v roce 2009, což bylo 4 roky od jeho vzniku. Ačkoliv v té době platforma vypadala jinak a neměla tak progresivní funkce, v základu se zase tak moc nezměnilo. Lidé hráli hry jako Farmville a neustále mi do nich chodili pozvánky, každou chvíli jsem přijímal zprávy obsahují povrchní či nedůležité informace a lidé považovali vše, co kdo sdílí, automaticky jako pravdu. Jinými slovy, Facebook byl plný dezinformací, nesmyslů, důvěřivých lidí a povrchnosti, stejně jako dnes.

Jsem Lukáš

Vyjma nedávného období mé osobní transformace, kdy jsem na Facebook pár měsíců sdílel intenzivně, jsem tuto platformu pro prezentaci důmyslně zvolené části mé reality moc nepoužíval. Občas jsem přidal nějakou fotku nebo příspěvek, většinou se však jednalo o informaci o tom, jak moc jsem se opil. Případně jsem se chtěl pochlubit něčím, na čem bych si mohu zalepit ego. Zobrazoval jsem to dobré, nebo to špatné, kdy jsem byl v roli oběti (stalo se mi xxx). S realitou a prezentací mého pravého já to ale nemělo příliš společného.

Je krásné sdílet své úspěchy a fotky z krásných míst, s krásnými lidmi. Obraz toho, jak trávím většinu času pasivně u počítače, hraju hry, koukám na seriály a buď jsem zkouřený, opilý nebo s cigárem v puse chyběl. Základní problém sociálních sítí je v tom, že vidíme jen vysoce upravený obraz cílené představy, ale ne realitu. A když pak brouzdáme po síti a vidíme, jak všichni cestují po světě, dělají odvážné věci, scházejí se s na první pohled “dokonalými lidmi” a kupují si luxusní zboží, naše vlastní, vnímaná hodnota klesá. Kdyby ale lidé byli na sociálních sítích upřímní, neviděli bychom jen to dobré, ale i bolest, selhání, zklamání, stres a konflikty. Tedy život, který žijeme všichni, jen ho neprezentujeme veřejnosti.

Nebudu se s tebou bavit

Další z velkých problémů sociálních sítí je omezení našich názorů. Když nebyly mobily ani internet a Franta přišel s hloupým názorem ve stylu “země je placatá”, celá vesnice se mu vysmála, mamka s babičkou ho propleskli a místo vymýšlení kravin šel přehazovat hovna do nejbližšího prasečáku. V dnešní době se ale Franta rozhodne, že 5G vysílače způsobují rakovinu varlat, a na sociálních sítích si velice snadno nalezne skupiny lidí, kteří sdílejí stejný názor. Extrémní a hloupé názory stranou, naše společnost se čím dál tím rozděluje, protože je to snadnější víc než kdy dřív.

Ať už jde o politiku nebo očkování na Covid, lidé se nejprve rozhodnou, často vlivem nejbližšího okolí, a až teprve si své rozhodnutí odůvodňují. To, že při rozhodování většinou nemají dostatek relevantních informací, není podstatné. Podstatné je to, že když se rozhodnu, většinou to souhlasí s názorem sociální skupiny lidí, která je mi nejbližší, a zároveň si rychle najdu na internetu lidi, kteří to vidí stejně, jako já. Pokud má někdo opačný názor, možná na Facebooku půjdu do jeho sociální skupiny. Ne proto, abych si ho vyslechl a zamyslel se nad jiným úhlem pohledu, ale pouze proto, abych mu zpoza klávesnice zbaběle napsal, jaký je to idiot. Sociální síť mi navíc začne podsouvat takový obsah, který mě v mém názoru utvrzuje. Internet a sociální sítě z nás tedy dělají omezence neschopné diskuse a kompromisu, pouze nás utvrzují ve vlastních názorech a radikalizují v nás jeden konkrétní pohled.

Závislost

Představte si následující situaci, která u mě byla normou. Je jedno, zda sedím u počítače, nebo držím v ruce mobilní telefon. Otevřu si sociální síť a začnu procházet obsah. Původně jsem tam šel možná s nějakým cílem, ale nyní již pouze prstem přecházím od příspěvku k příspěvku a hledám něco, co by mě zaujalo nebo přineslo nějakou pozitivní emoci. Ve skutečnosti už mi to ale radost nepřináší, jde jen o bezcílné brouzdání. Tohle chování značí, že mám na sociálních sítích vybudovanou nezdravou závislost. Když se ale jedná o závislost, jaký to představuje dlouhodobý problém? Opomeňme to, že se za klávesnicí chováme jinak, než v realitě, a jsme součástí zkreslené a upravené verze našeho světa. Prvním základním problémem je ztracený čas. Místo bezcílného brouzdání obsahem bych mohl pracovat, tvořit, sportovat, vzdělávat se, objevovat nebo trávit čas mezi lidmi v reálném světě.

Dalším problémem je rozptýlení, které (nejen) sociální sítě přináší. Důsledkem neustálých upozornění jsme neschopni hluboké práce či soustředění, a těžké výzvy pro nás budou velký problém. Spousta odborníků se podivuje nad tím, ze čím dál víc dětí má poruchy soustředění. Když je ale od mládí zabavujeme televizí, mobily a různými blikajícími a hrajícími hračkami bez reálného smyslu, není se čemu divit. Žijeme ve světě, kdy na nás proudí ze všech stran obří množství stimulů a místo jejich omezení v maximální míře jim podléháme, protože to subjektivně považujeme za přitažlivé či užitečné.

Dopamin

Sociální sítě společně s různými aplikacemi na mobilu nám rozbíjí hladinu dopaminu (hormon motivace a touhy), protože evolučně nejsme nastavení na zařízení, které nám poskytuje odměny (vtipné video kočky…) bez jakékoliv práce (jen vezmu do ruky telefon). Důsledkem nás pak v reálném světě přestane většina věcí bavit, neužíváme si maličkostí a jediný zdroj radosti a útěchy nám poskytuje elektronická krabička v naší kapse.

Pokaždé, když si zvedneme hladinu dopaminu nějakým rozptýlením či drogou, spustí náš interní systém kompenzační mechanismus. Po tom skvělém pocitu, který nám dá hodinové sledování videí na Tiktoku přichází dopaminový pád, s ním špatná nálada a touha po dalším rozptylu. A pokud v tuto chvíli neodoláme a podlehneme další potřebě užití zázračné krabičky, vytváříme si nezdravou závislost, která nám, ať už si to připustíme nebo ne, negativně ovlivňuje naše životy a dlouhodobě poškozuje naší chemickou vyváženost. O tom, jak funguje dopamin si řekneme určitě někdy v budoucnu.

A dost

Problémy, které jsem uvedl nejsou rozhodně všechny, a samozřejmě přiznávám, že sociální sítě mají i dobré vlastnosti. Záleží na nás, zda je využíváme chytře (což mnoho z vás dělá), nebo si na nich nějakým způsobem nahrazujeme to, co nám chybí v reálném životě. A v mém případě jsem si toho nahrazoval opravdu dost. Začalo to někdy v červenci, když kamarádka Hanka říkala, že na sociálních sítích bude trávit méně času. Rozhodl jsem se, že se k ní přidám, v mém případě se připojím pouze na Facebook jen jednou týdně, abych nasdílel nový článek na blogu. Původně jsem to plánoval jako měsíční experiment.

Abych uvedl více kontextu, kromě Youtube a LinkedIn žádné jiné sociální sítě nepoužívám. Instagram jsem použil párkrát a účet jsem si nyní smazal, to samé Twitter. Facebook byla má jediná aktivní sociální síť, a byla hluboce zakořeněným návykem. Často pouštím počítač, buď v práci, nebo doma, a vždy když otevřu prohlížeč, jako první otevírám Facebook. Z toho důvodu jsem si stránku ručně zablokoval, abych se na FB nedostal, a zároveň jsem si na mobilu odinstaloval aplikaci. Abych se Facebooku vyhnul, musel jsem učinit jistá opatření, protože ten zvyk za poslední roky zapustil kořeny.

Co teď

Když vše proběhlo a já byl najednou bez FB, první změny jsem si začal všímat při cestování vlakem. Facebook nebo Messenger jsem při této příležitosti používal, ať už v samotném vlaku, či čekání na něj. Absence aplikací mi nyní dala volný čas navíc, a bylo na mně, jak ho zaplním. Při cestování aktuálně využívám 5 aktivit. První z nich je čtení knihy, cestou do práce je to běžné, cestou z práce jak kdy. Druhou je pouhé zamyšlení a snění. Třetí je spánek, neboli krátký šlofíček výjimečně cestou z práce. Čtvrtou je psaní článků či nějakého obsahu na mobilu a pátou je konverzace s někým známým, koho ve vlaku potkám.

To, u čeho jsem pocítil největší změnu je právě přemýšlení a snění. Jednak jsem omezil bezcílné procházení obsahu sociální sítě, ale zároveň mi přestali chodit z Facebooku a Messengeru upozornění a byl jsem tak méně vyrušován. Začal jsem více přemýšlet a snít, a i díky tomu se mi po pár týdnech bez Facebooku konečně podařilo vymyslet, co se životem. O tom si ale povíme až v některém z dalších článků.

Kontakt

Co mi přidalo další čas a méně upozornění je absence Messengeru, který jsem logicky odstranil společně s Facebokem. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že ťukáním zpráv jsem strávil obrovské množství času, a dá se žít naprosto v pohodě i bez toho. Textová komunikace je totiž vždycky povrchová záležitost (vyjma pracovního a praktického „kup máslo“ využití), minimálně co se sociální hodnoty týče. Je to naše egoistická masáž, kdy bez narušení sdílíme své názory a fotky, ale nezískáváme ani nepředáváme žádný sociální přínos.

Pár kamarádů se mě ptalo: "Co mám dělat, když ti chci poslat nějakou fotku?". "Pošli mi to na email", odpovídám. V mnoha případech pak přichází vzdor typu "Nejsem důchodce, abych ti posílal fotky e-mailem". Nežli dělat něco navíc, mimo normu, je pro lidi snazší nic nesdílet, a já jsem ve finále rád. A není to proto, že by mě nezajímal jejich život…

Sociální bytost

Mobilní telefony nám dali něco, po čem jsme toužili. Díky nim jsme v neustálém styku se svými blízkými a víme, že je můžeme kdykoliv slyšet a jsou v bezpečí. Videohovory a sociální sítě to posunuli na další level, ale z původního pocitu blízkosti jsme se změnili v osoby, jenž mají potřebu sdílet příběhy a fotky s každým, kdo se rozhodne naslouchat. To opravdové, reálné naslouchání se vytrácí a s ním i schopnost sdílet zážitky v reálném světě bez multimediálních rekvizit. Kolik s vašich přátel je schopno vyprávět příběhy bez toho, aby k tomu ukazovali hromady fotek?

Rád si poslechnu něčí zážitky a zkušenosti, ale nechci to sledovat v přímém přenosu ve virtuálním světě. Chci prožívat emoce a poslouchat příběhy, ne čumět na displej mobilu. Vždycky budu nadšen, když se s někým sejdu nebo si zavoláme. Messenger ale něco takového nenabízí, a i když k tomu mají blízko hlasové zprávy, chybí mi možnost reagovat a diskutovat v reálném čase. A když jde o běžné psaní, zcela chybí emoční spojení, tedy to, co vytváří hluboké vztahy. Psané texty také často vedou k nedorozuměním, protože k nim chybí přiložený například sarkastický podtext, jenž by byl zřetelný v reálné konverzaci.

Ve finále jsem zjistil, že jsem nadšený, protože nemám neustálý přehled o tom, co lidé dělají. Když s nimi pak mluvím v reálném života, jsem alespoň překvapen. Máme si o čem povídat, a v osobním podání to má mnohem větší hodnotu než tisíce fotek.

Good bye

Můj původně měsíční experiment jsem protáhl na neurčito, a týdny jsem radostně fungoval v režimu výjimečných přihlášení. Toto pondělí se ale vše změnilo. V pondělí večer mi volal kamarád Honza a říká: "Hele Lukáši, někdo ti asi hacknul účet a zveřejnil tam fotku s dětskou pornografií". Pokusil jsem se nalogovat a Facebook mi oznámil, že můj účet byl zablokován za porušení podmínek. “Můžete se do 30 dní odvolat, nahrajte nám svůj doklad totožnosti”. To se však nepodaří, protože “z důvodu Covidu na to nejsou lidi”. Jinými slovy, o svůj účet jsem ze dne na den přišel. Všechny fotky a konverzace jsou pryč, a s nimi i pár vzpomínek, které se časem vytratí jako pára nad hrncem.

Bohužel, jedná se o negativní stránku buducnosti. Ačkoliv jsem se za 13 let nijak neprovinil, někdo se za mě naloguje, zveřejní tam jednu nevhodnou fotografii a algoritmus Facebooku mě nemilosrdně odstraní. Nikomu to není divné, protože to nevyhodnocuje člověk, ale stroj. Co jsem pátral, jde o celkem běžný jev trvající roky, ale lidi z Facebooku to neřeší. Řeší se to, jak udržet uživatele co nejdéle na síti, aby měli větší příjem z reklam. Je potřeba si uvědomit přátelé, že tohle se může stát kdykoliv, každému z nás. Nespoléhejte se na svou nekonečnost v sociálních sítích, dělejte si zálohy a nastavte si hesla, která jinde nepoužíváte. A pokud je váš business závislý na Facebooku či jiné sociální síti, přemýšlejte nad záložním modelem.

Měl jsem nedostatečné zabezpečení (stejné heslo jako na jiných účet, vypnuté dvoufázové ověření) a je to má vlastní chyba, i když to nic nemění na jisté bizarnosti celé situace.

Co dál

Osobně jsem rád, že jsem o profil přišel. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, že bych z Facebooku odešel úplně, a nějaký umatlaný čuňák s jednou rukou na klávesnici a druhou v kalhotech rozhodl za mě. Dává mi to příležitost zkusit život s menší dávkou rozptýlení. Ačkoliv nebudu mít tušení, co ostatní dělají a přijdu o spoustu plytkých textových konverzací a opakujících se příběhů, budu mít možnost mluvit s lidmi o jejich životech po telefonu či v reálném světě. Tedy tak, aby to mělo co největší emoční a sociální přínos.

Určitě přijdu i o spoustu událostí, o kterých vůbec nebudu vědět. Ale třeba mě to více donutí koukat na vyvěšené plakáty nebo si nějaké události na internetu aktivně hledat. V pohledu moderního člověka se vracím do doby kamenné, ale mám z toho skvělý pocit. Budu ten divný člověk, co nemá Facebook, a budu to říkat s hrdostí. Kdo ví, třeba mi to nevydrží, a budu se z nějakého praktického důvodu muset vrátit. Ale je výzvou žít mimo Facebook, a dalším výstupem z komfortní zóny. A o tom růst je.

Pokud chcete být informování o nových článcích a novinkách, můžete se přihlásit k odběru novinek e-mailem na úvodní stránce tohoto blogu, alternativně budu sdílet nové články na sociální sítí LinkedIn, která se zaměřuje hlavně na budování profesních kontaktů.