a proč je tak snadné být kuřákem. Konzumentem cigaret jsem byl desítky let, a teprve nedávno jsem zcela odložil svůj cigaretový lék, elektronickou cigaretu, a stal se nezávislým na tomto nezdravém návyku. Pojďme se podívat, co k tomu vedlo.

Nádraží

Je slunný, jarní den a nacházím se na vlakovém Městském nádraží v Jihlavě. Z práce odcházím vždy s předstihem tak, abych měl dostatek prostoru pro zakoupení jízdenky v případě nečekaných událostí, které mě cestou i u přepážky mohou potkat. V tuto chvíli mám již jízdenku zakoupenou a uloženou bezpečně v kapse, a vydávám se ven na svou tradiční odpolední rozcvičku – chození kolem nádražní budovy.

Vlak má plánovaný příjezd až za deset minut, což mi dává dobrý prostor k pohybu a přemýšlení. Lavičky před halou jsou zaplněné většinou studenty, kteří přišli jako první, a osoby staršího věku na obsazená místa k sezení jen smutně koukají, podpírajíce se o své vycházkové hole. V centru dění před halou se nachází skupiny studentů, řadových dospělých, maminek s kočárky, rodičů s dětmi a důchodců. Mezi nimi se pak toulají náhodní individualisté.

Plácek

Tato hlavní třída městského nádraží bývá nejvíce naplněna, a zároveň nejvíce hlučná. Díky zastřešení se zde lidé chrání před sluníčkem, deštěm a částečně větrem. Když ale půjdete trochu dál a dostanete se k okrajům hlavní budovy, kde zastřešení není, naskytne se jiná scenérie. Nachází se zde většinou konkrétní typy lidí.

První z nich jsou osoby, které chtějí mít klid. Nebaví je poslouchat, jak skončil puberťák pádesátý ve Fortnite a kdyby měl myš za tři tyčky, byl by určitě první. Nechtějí koukat na pupkáče pokročilého věku, kteří s pocitem nenápadnosti a napnutou kládou v kalhotech tupě zírají na spoře oděná těla studentek středních škol, které lascivně šponují své ladné tvary do upnutých outfitů. A rozhodně nechtějí poslouchat šokující objevy malých dětí: “Mami, tady je kamínek”.

Haló, tady blbounovi

Další skupinou jedinců, které nesmíme vynechat, jsou telefonující. Nebudeme si nic nalhávat, na hlavní třídě potkáte spoustu jedinců s mobilem u ucha, kteří místo toho, aby odešli do ústraní, kompenzují hluk z okolí často vysokofrekvenční silou svého hlasu. Většinou jde o firemní telefony, kdy lidé prodávají svou důležitost, nebo ty osobní, kdy lidé poukazují na svou hloupost: “Koupila jsem si homeopatický přípravek na hemeroidy, obsahuje vodu a jednu miliontinu rybího oleje. Prdel mě bohužel pořád svědí”.

Ti chytřejší telefonisté udělají pár kroků bokem, aby si mohli vyřešit telefonát v soukromí, bez hluku a nutnosti zvyšovat hlas. Ač tvoří malé procento populace a narazit na ně je dosti vzácné, velice rád pozoruji jev zvaný inteligentní člověk. Chytráka Jihlavského, tento unikátní exemplář, motivuje nejen soukromí pro svůj telefonát, ale zároveň i základní hodnoty slušnosti.

Oblaka dýmu

V okrajové části nádraží se dále pohybují kuřáci marihuany. Očekával bych, že tito lidé se budou nacházet většinou ve skupinkách, ale setkávám se se statisticky významnou částí individualistů, kteří produkují snadno rozeznatelný zápach canabisového opojení bez zapojení ostatních členů komunity. Co jsem za léta strávená čekáním na nádražích vysledoval, zásadní rozdíl je především v přípravě.

Individualisté si stoupnou stranou, zapálí si svou předem připravenou drogovou tyčinku a snaží se na sebe příliš neupozorňovat - žij a nech žít. V případě skupin ale proces často začíná tvorbou, tedy ubalením jointa [džojnta]. Jeden člen dělá, většinou v sedě, veškerou práci - bylinku nadrtí či nastřihá, volitelně smíchá s tabákem, vytvoří filtr z dostupných materiálů a z papírového podkladu poté bere marihuanovou směs, kterou plní papírek s filtrem. Ostatní členové skupiny, snažící se uměle vytvářet svou důležitost v rámci procesu stojí tak, aby tohoto odvážného jedince chránili před větrem, deštěm, sluníčkem, pohledy zvědavých lidí či od zákeřných útoků rozhněvaného hmyzu nebo hladových holubů.

Kouř

Velké procento separované populace tvoří tradiční kuřák smradlavý. Tyto osoby jsou často tiché a vyskytují se více individuálně nežli ve skupinkách. S těmito jedinci se dokážu ztotožnit, protože jsem postával či posedával s cigaretou v ruce většinu svého života, počínaje střední školou.

Pokud jste nikdy nekouřili, potom vám cigareta přijde jako svinstvo, a máte naprostou pravdu. Když vezmu králičí bobky, nasypu je na kus slámy a zapálím, chuť v případě vdechování bude pravděpodobně stejně odporná jako chuť hořící cigarety. Jak je tedy možné, že dobrovolně toto zboží konzumujeme? Co nás vede k tomu, abychom se rozhodli rychleji umřít, páchnout jak bezďák a ještě za to platili velké peníze?

Ahoj světe

Základní motivace pro započetí návyku můžou být v podstatě dvě – vzory a sociální tlak. Pokud vyrůstáte v rodině, kde je kouření běžné nebo mezi lidmi, kteří kouří, pak je pravděpodobné, že s tímto ohavným návykem začnete také. To, zda budete kouřit tedy od mládí definují členové rodiny, jejich známý a později vaši přátelé, spolužáci a podobně. Záleží na tom, v jaké společnosti se nacházíte a pokud nikdo kolem vás nekouří, pak je nepravděpodobné, že byste měli chuť začít – pokud by to nebyl cílený způsob, jak se odlišit nebo pokud nenásledujete specifické životní vzory.

Zcela běžné je u dětí zapálit si cigaretu čistě ze zvědavosti a na vlastní chuť zjistit, že to rozhodně není tak chutné, jako průměrný potravinářský výrobek s Hello Kitty na obalu. Pro vytvoření stabilního kuřáckého návyku je ale třeba motivace, ať už společenská, nebo na základě nějakého vzoru. Kdyby Harry Potter kompenzoval stres z Voldemorta zapálením Camelky a jeho hlavním kouzlem byl “Lakystrajky”, měli bychom mnohem víc mladých lidí s nezdravou závislostí na tabáku. A pokud by se Potter natáčel v dnešní době, Hermiona by pravidelně tahala mentolový nahřátý tabák z nabité IQOSky.

Závislost

Jak jsem již zmiňoval, já si vybudoval závislost na tabáku na střední škole. Bylo snadné dýchat cigaretový kouř se svými kamarády, a zároveň tím prezentovat světu, jak jsem “cool”, že dělám něco, co není úplně správné. Myslím, že mou hlavní motivací bylo odlišení od davu a vzdor zodpovědnosti. Když jsem jako dítě párkrát v životě selhal v těch pozitivních cílech, které jsem chtěl dosáhnout, snažil jsem se odlišit negativně, a kouření cigaret skvěle zapadalo do tohoto konceptu.

S postupem času a věku bylo kouření půlky krabičky denně běžnou záležitostí. Kouření jsem považoval za vylepšení své osobnosti, a identita kuřáka pro mě byla pocitově hodnotnější. Zároveň jsem si vybudoval z kouření rituál: “Jdu na cígo. Zapálím si svou chutnou cigaretku a vychutnám si jí, budu se po ní cítit skvěle a budu u toho vypadat skvěle.”.

Realita

Možná by bylo lepší, kdybych ale věci nazýval pravými jmény: “Jdu si zakouřit. Je to odporné, budu mít vyschlo v hubě, budu smrdět jak kanál, mnohonásobně zvýším riziko svého předčasného úmrtí a budu vypadat jako zoufalec, protože spokojení lidé nemají potřebu kompenzovat nedokonalost života škodlivými náplastmi jako jsou lehké drogy”. A kdybych si tohle řekl před každým cigaretovým rituálem, třeba bych s tím skončil dřív.

Já přestal kouřit cigarety díky přechodu na elektrickou cigaretu (vapování). Tabák jsem nahradil za tekutinu, která je proměňována na páru, a postupně jsem snižoval hladinu nikotinu. Před pár týdny jsem z elektronické cigarety vyndal baterie, dal jí do šuplíku a ten zavřel. Přípravky spojené s vapováním mám také schované v šuplíku, a nemám potřebu je již vyndávat. V brzké době vše vyhodím nebo rozprodám. Poprvé od střední školy je ze mě nekuřák.

Z kouře do mlhy

Můj přechod v nekuřáka byl pomalý a trvalo to několik let vapování, nežli jsem mohl přístroj konečně archivovat. Zároveň ale vím, že je vysoká pravděpodobnost toho, že už kouřit ani vapovat nebudu. Udělal jsem pomalou a postupnou změnu namísto razantního utnutí, a dostal jsem se v klidu a úspěšně do cíle. Před tím, než jsem přístroj naposledy vypnul, věděl jsem, že nikotin ani kouření či vapování k životu již nepotřebuji.

Ano, musel jsem projít velkými milníky – prvním byl přechod z cigaret na tu elektronickou, druhým byl snížení nikotinu na opravdu nízkou dávku, třetím byl vyřazení nikotinu a čtvrtým ukončení celého procesu. Ano, chybí mi teď naučená kompenzace stresu tím, že mám něco v puse a víc mě to svádí k jídlu či kousání nehtů, ale je to proces, který je přirozený, akceptuji ho a nepovažuji to za selhání, protože vyřeším časem i tyto následky a náhrady.

Jak se stát nekuřákem

Pokud se chcete stát nekuřákem, neexistuje univerzální rada. V první řadě musíte sami chtít, a najít si svou motivaci. Pokud budete chtít, potom jde o zavedení procesů. Můžete na to jít jako já, přejít na elektronickou cigaretu, snižovat nikotin a nakonec přestat, ale je to dlouhý proces, mě trval roky. Pokud chcete jiné a rychlejší řešení, pak mohu doporučit pár typů.

V první řadě si udělejte proces kouření komplikovaný. Balte si vlastní cigarety, vyhraďte si vzdálenější místo, kam musíte chodit kouřit, aby se vám tolik nechtělo. Berte si do práce limitované množství cigaret atd. A pokud chcete úplně přestat, potom přijměte identitu nekuřáka. Pokud se vás někdo zeptá “Dáš si cigaretu?” a vaše odpověď bude “Ne, snažím se přestat”, pravděpodobně neuspějete. Vaše odpověď musí být “ne, nekouřím cigarety”. Staňte se nekuřákem, a buďte hrdým nekuřákem. Mějte to jako svou identitu, a vyhlašte to do světa. Tím bude pravděpodobnější, že uspějete. Zkuste si také najít komunitu lidí, kteří se snaží přestat jako vy, a vzájemně se podporujte. A v poslední řadě si najděte zdravou náhradu cigaretového rituálu.

Život

Ve finále bych vám ale poradil, začněte se zajímat o osobní rozvoj a pracujte na sobě a na své spokojenosti a lásce k sobě sama. Je to totiž jako s dietou. Spousta lidí chce zhubnout, začne držet nějakou dietu a úspěšně shodí pár kilo. Jsou na sebe hrdí, ale když jsou kila dole, řeknou jsi “paráda, dokázal jsem to” a začnou se opět krmit nezdravou stravou a cukrem. Velice rychle začnou kynout a v krátké době se vrátí tam, kde byli. Není to chyba diety ale chyba toho, že situaci řeší dietou v první řadě.

Jediné dlouhodobé řešení je totiž úplná změna životního stylu, a přijmutí nové identity. “Jsem člověk, který jí zdravou a vyváženou stravu s optimální míře, a mám základní přísun pohybu. Mám nastavené dobré návyky pro své tělo i mysl”. Pokud změníte svůj životní styl, kila půjdou dolů automaticky jako vedlejší efekt. A myslím si, že to samé platí i u kouření a drog.

Náplast

Kouření, cukr i ostatní drogy jsou jen náplast na nespokojenost. Je jednodušší si zapálit cigaretu nebo zaplnit pusu koláčem, nežli se zamyslet nad příčinou svého stresu a tím, jak bych mu mohl efektivně čelit. Je snazší se večer otupit pěti kousky nebo lahví vína, nežli přiznat, že jsem nespokojený v životě a musel bych opustit komfortní zónu proto, abych to mohl změnit.

Je jednodušší si na záchodě supermarketu zapíchnout do ruky jehlu s tvrdou drogou a svádět to na traumata z minulosti, nežli najít odvahu se všemu postavit, převzít zodpovědnost a stát se osobou, která se nebojí riskovat. Ono je často velice snadné se definovat jako obět minulosti, nežli najít odvahu k řešení přítomnosti. Při konzumaci drog ujíždíme na krátkodobých řešeních a doufáme, že vyřeší naše dlouhodobé problémy.

Probuzení

Byli časy, kdy jsem byl kuřákem stojícím na okraji vlakového nádraží. Krátil jsem si čekání na vlak s cigaretou v hubě, a můj život byl sérií nezodpovědných rozhodnutí. Byl jsem někým, kdo předstíral nezájem o věci proto, abych v nich nemusel zažít selhání. Nebyl jsem spokojený se svou postavou, se svým vzhledem, se svým sebevědomím, se svou minulostí, se svým životem – ale přesto jsem se vnitřně přesvědčoval o opaku.

Žil jsem uzavřen v bublině “dostačující” reality, kterou jsem si sám vytvořil a kompenzoval si nedostatek životní odvahy kouřením, marihuanou a alkoholem. Prezentoval jsem se světu a potažmo i sám sobě jako spokojený člověk. Samotná potřeba závislosti ale značí vnitřní nespokojenost a náhradu nesplněných přání, a realita je taková, že ve drogách tu správnou odpověď nenajdu, pokud teda nejsem Miloš Zeman.

Dnes a tady

Když na nádraží procházím kolem kuřáka, říkám si, jestli je opravdu ještě moderní v roce 2022 kouřit. Zároveň ale nemám problém si jednou za delší čas dát s přáteli pivo a vykouřit pro radost smradlavou cigaretku, protože vím, že závislost mi to už nevrátí. Vím to proto, protože jsem sám se sebou spokojený – mám zcela jinou identitu a aktuální Lukáš už nekouří.

Mám spousty nedostatků a řeším problémy, které jsem dříve neřešil, ale tyhle problémy jsou naplňující. Cílem spokojeného života by mělo být vkládat si do života problémy, které chceme řešit - baví nás a naplňují. A pro mě je mnohem významnější přemýšlet nad tím, jak najít motivaci pro napsání článku, nežli kde vezmu peníze na krabičku cigaret.

Odpověď se nenajde na gauči, pokud nejsi jejich prodejce

Základem změny životního stylu, který mě dovedl k eliminaci drog, bylo jít mimo komfortní zónu. Zvednout prdel, jít ven a zkoušet nové věci. Stále jsem ještě nenašel, co v životě hledám, ale to nevadí. Cesta je mnohem důležitější než samotný cíl. Kdyby byl život o cílech a splněných snech, potom budeme šťastni jen krátkodobě vždy, když jich dosáhneme. Pokud je ale život o cestě k cílům, můžete být šťastni pořád.

Takže, vážení přátelé, pokud nechcete být otrokem tabáku, najděte odvahu se podívat do zrcadla a odpovědět si na otázku, co od života opravdu chcete. Začněte zkoušet nové věci a především to, do čeho se vám nechce - choďte mimo komfortní zónu. Neřešte důsledky, ale hledejte příčiny. Zamyslete se nad tím, proč máte potřebu kouřit v první řadě, protože ten důvod, který si celý život nalháváte, to rozhodně není.

A třeba nakonec naleznete odpověď na svou závislost tam, kde byste ji nečekali.