a místo toho jí dostal. Před pár týdny jsem se u přátel zmínil, že se plánuji po letech zapojit aktivně a s pomlázkou v ruce do velikonočního dění. Pozvali mě na jejich jarmark, kde prý budu mít možnost uplést si svou vlastní pomlázku. A abych si zkusil zase něco nového, pozvání jsem s radostí přijal.

Osobně považuji velikonoční zvyky v Čechách za zastaralé a sexistické, a pro některé ženy může působit koncept “ona doma vše připraví, pak se nechá fyzicky napadnout a ještě za to muže odmění” za degradující, a zcela jejich pohled chápu. Není zde ale úplně problém v tradici jako takové – je problém v lidech, kteří podobné situace využívají jako výmluvu pro nekorektní chování. Když jsem se tedy rozhodl, že letos objedu pár známých žen a dětí s pomlázkou, věděl jsem, že se budu chovat uctivě a slušně.

Za zvuku retra

Jarmark, na který jsem byl pozván, se konal týden před Velikonocemi. Můj letitý kamarád Honza zde zajišťoval ozvučení. Mnohá léta byl můj parťák při DJování na svatbách a akcích, a zároveň je vášnivým sběratelem starých audio komponent jako jsou reproduktory, zesilovače a mikrofony – často od značky Tesla.

Předem jsem mu nabídl, že pokud chce, rád přijedu v sobotu již ráno a pomůžu mu audiotechniku převést a zapojit. Souhlasil s mou nabídkou, a tak jsem přijel v domluvený den již po deváté ráno, abychom pomalu začali přemisťovat věci. Po úvodním rozhovoru s ním, jeho ženou Milenou a dvěma malými dcerkami jsme se pustili do práce a začali přemisťovat desítky let starý, ale plně funkční audiosystém.

Brm brm

Zvukový systém jsme naložili do dodávky, jež se plnila i dalšími věcmi, jako byla výbava pro občerstvení či výzdoba, a vydali jsme se napřed ke kulturnímu domu v obci Sázava. Zaparkovali jsme osobní automobil na parkovišti před kulturákem a šli nakouknout dovnitř. V tuto chvíli místo obývalo pouze pár lidí, a tak jsme mohli v klidu obhlédnout připravený kulturák.

Jednalo se o jeden z menších kulturních domů, který zároveň slouží i jako tělocvična. Na pódiu byla připravena velikonoční výzdoba, na které se podíleli žáci ze zdejší základní školy. Uprostřed místnosti byl připravený stánek se stolem a proutky pro pletení pomlázek, kolem byli prázdné stoly připravené pro ostatní řemeslníky. Bylo znát, že jsme dorazili jako jedni z prvních.

Transportér

Netrvalo to dlouho, a k zadnímu vchodu přijela plná dodávka, kterou řídil Honzův tchán Roman. Na nic jsme nečekali a začali přenášet věci na svá stanoviště. Po přenosu jsem šel dát pomocnou ruku Honzovi, abychom zprovoznili zvuk a další práce šla za hudebního doprovodu lépe od ruky. Nejprve jsme na jeviště umístili reproduktory, poté vhodně napozicovali zesilovač a následně prošli celou plochu za jevištěm, abychom našli vhodné místo pro umístění subwooferu.

V tomto prostoru se nacházelo spoustu sportovního vybavení, jako jsou žíněnky nebo pingpongový stůl, ale zároveň i spousty krámů, které vypadaly tak, že je někdo jednou použil a od té doby už jen leželi na podlaze. Podařilo se nám lokalizovat světlo a zároveň i správné místo pro umístění podbasového reproduktoru, který jsme připojili kabelem.

Už nám to hraje, Maruško

Netrvalo moc dlouho než byl zvuk funkční a na pozadí hrál Honzův playlist českých retro písniček. Poté jsme šli navštívit kuchyň, kterou vedl jeho tchán Roman s tchýní Miloslavou – připravovali zde sud s pivem, limonádu, vyndávali nádobí a příslušenství a testovali přístroje na palačinky či párky v rohlíku. Během vybalování věcí přišla odpovědná osoba Verča aby prohlásila: “Hele, Mílo, máte nějakou osobu ve vaší partě, co bychom postavili ke stolu s cukrovinkami?”.

Miloslava Verču svou odpovědí zklamala: “Bohužel, nemůžu nikoho postrádat”. Pamatuji si, že v tuto chvíli jsem neváhal a ihned jsem se zdobrovolnil: “Já tam klidně budu stát, pokud někoho potřebujete”, přičemž jsem ani nevěděl, co bude mou pracovní náplní a zodpovědností. Co jsem věděl bylo to, že si vyzkouším něco nového, a navíc budu užitečný.

Rozhodnutí

Před rokem bych se takhle rychle nepřihlásil, pravděpodobně vůbec. Zaprvé bych v první řade nebyl na jarmarku a místo toho seděl doma na zadku, a za druhé by mě ani nenapadlo udělat ze sebe dobrovolníka. Tentokrát jsem ale neváhal, protože se snažím více akčně orientované nastavení mysli. Když přijde příležitost, snažím se odpovídat ano a neváhat.

U jednoduchých rozhodnutí jsme často rozhodnuti hned, ale čím víc dáváme prostoru na odpověď, tím víc začneme naše rozhodnutí zpochybňovat. Představte si, že vidíte v dálce osobu, kterou jste roky neviděli – chcete jí zajít pozdravit, ale vidíte, že není sama. Nechcete se vkrádat někomu do konverzace, navíc vás třeba neuvidí ráda – začnete si dávat opodstatnění, proč něco neudělat místo toho, abyste to udělali. Po minutě přemýšlení uznáte, že radši nebudete rušit, a přijdete o možnost konverzace. Kdybyste ale šli hned a bez přemýšlení, dopadlo by to jinak.

Metoda 3-2-1

Pokud máte problém s akcí, zkuste jednoduchou metodu 3-2-1. Řekněme, že vám ráno zazvoní budík a nechce se vám z postele. Moc dobře si pamatuji většinu svého života, kdy jsem měl nařízených několik budíků v rozmezí desítek minut. První jsem vždy zamáčknul a spal dál, druhý také, po třetím už byl na půl vzhrůru a u čtvrtého jsem se konečně vykopal z postele. Co jsem si neuvědomoval je to, že tímto systémem jsem začínal každý den selháním, a kdybych si řídil budík na jeden čas a ihned vstal, začínal bych den splněným úkolem/výhrou.

Pojďme se ale vrátit ke zmíněné metodě. Pokud se vám nechce z postele, nechce se vám jít uklízet nebo si dát sprchu, potom si řekněte: “Ok, teď půjdu vykonat xxx“ a začnete si (třeba i hlasitě) odpočítávat “3, 2, 1”, přičemž u jedničky jděte opravdu činnost dělat. Já vím, tento systém úspěšně používá mnoho rodičů na své děti, ale zároveň je dosti efektivní i na sebe sama. Někdy to zkuste, třeba budete překvapeni.

Oběd

Pojďme se ale vrátit k jarmarku. Hudba byla přichystaná, já dostal pár informací o tom, co budu dělat, a vyrazili jsme s Honzou zpět k němu domů na oběd. U Honzy bylo veselo, přijeli na návštěvu i jeho rodiče, kteří plánují návštěvu jarmarku, a zároveň i děda ze strany Mileny. Milena nám naložila výborný domácí oběd a pustili jsme se do žranice.

Od Honzovi mamky Mařenky jsem si poslechl tradiční monolog o tom, že bych si měl najít přítelkyni a její příbuzný dodnes lituje toho, že byl před desítkami let hloupej a nešel do vztahu s nějakou ženou. Řekl jsem jí, že nad minulostí takhle nepřemýšlím a dávám svou energii věcem, které mohu ovlivnit, a zároveň že dokážu žít v pohodě bez partnerky a nikam nespěchám. Se svou rétorikou jsem moc neuspěl, prý to beru příliš racionálně.

Vzhůru na jarmark

Po obědě jsme si dali kávičku a já si šel hrát s Honzovými dcerami, jimž při návštěvách u Honzy a Mileny vždy věnuji spoustu času. Dříve jsem děti příliš neřešil, ale poslední měsíce se snažím budovat dobré vztahy nejen s blízkými lidmi, ale i jejich dětmi. Mé hraní mělo jeden neblahý efekt – Mařenka si všimla, jak moc mi to s dětmi jde, a hned mi oznámila, že kdybych měl své vlastní dítě, náramně by mi to slušelo.

Pár hodin uplynulo jako voda a byl čas vyrazit na jarmark. Začínal ve tři odpoledne a s Honzou jsme tam přijeli o půl hodiny dříve, abychom se na vše připravili. Po vstupu do místnosti vše vypadalo odlišně, sál už nebyl tak prázdný, řemeslníci již obsadili své stolečky, na které vykládali zboží z jejich oboru. Honza šel zkontrolovat muziku, zatímco já šel zjistit, jaká bude náplně mé práce.

Odpovědnost

Obdržel jsem informaci, že mou prací a zodpovědností je prodej dobrot. Dostal jsem místo za dlouhým stolem, který byl umístěn mimo hlavní sál s dostatkem prostoru kolem. Na stole byli umístěny talíře a mísy se sladkými i slanými pokrmy, a mým úkolem bylo tyto pochutiny prodávat. Matematika byla jednoduchá – každý zaplatí 30 korun, a může si nabrat 5 kousků dle vlastního výběru.

Mou zodpovědností bylo nejen komunikovat proces prodeje, ale zároveň přijmout hotovost a případně vrátit. V neposlední řadě jsem nabral igelitovou rukavicí zákazníkem vybrané kousky dobrot na papírový tácek a předal mu je. Za mnou se nacházeli ještě papírové krabice se zásobami určenými pro doplňování nedostatkového zboží. Sál se začal plnit a začali přicházet první lidé.

Stánkařem na zkoušku

Když už jsem se zdobrovolnil, rozhodl jsem se jít do toho naplno a vžít se do role stánkaře, který se snaží své zboží prodat. Osobně mě vždy fascinují i baví lidé, kteří u stánků své zboží prodávají s láskou i nadšením a rozhodl jsem se tedy zaujmout stejnou strategii – žádný kyselý kcicht, ale jen radost a úsměvy - ty dvě hodiny to nebude problém. Neuplynulo dlouho a u stolu se začali motat první zákazníci.

Zdravil jsem s úsměvem a vysvětlil, že za nízkou vstupní platbu obdrží vysokou odměnu. “Máme tady trubičky, rohlíčky, mazaneček, beránka, případně, pokud je libo něco slaného, chlebíčky, tlačenku nebo škvarky”, ukazujíce na vystavené dobroty. S nadšením jsem opakoval přání zákazníků “ano, trubička, ta nesmí na tácku chybět”. Brzy jsem si ale uvědomil jednu zásadní chybu ve svém procesu.

Znalosti

Jako správný prodejce jsem se měl nejprve informovat o tom, co vůbec prodávám, a zboží také ochutnat. Přeci jen, když znám své zboží, mohu i něco doporučit a v případě dotazu lépe popsat. Po pár zákaznících jsem si svou chybu uvědomil a doplnil znalosti, zjistil jsem, že pro mě neznámé těsto ve tvaru ptáčka je jidáš a chlebíčky jsou se škvarkovou pomazánkou a tvarohovou s medvědím česnekem.

Dvě hodiny utekli jako voda a překvapilo mě, že zákazníci i děti nevolili vybrané kousky na základě velikosti. Dle běžné mentality lidí jsem očekával, že všichni půjdou po největších kusech jako je mazanec nebo jidáš, ale tyto produkty byli ve finále prodávané nejméně – což akorát prokázalo mou omezenou mentalitu a předsudky. Nejrychleji zmizeli rohlíčky a trubičky, po kterých se jen zaprášilo.

Úklid

Když bylo po všem, ochutnal jsem ještě palačinku a párek v rohlíku a pustili jsme se do úklidu. Všechno bylo zase potřeba rozebrat a odnosit, a hudební aparatura byla v tomto ohledu ten nejmenší problém. Řemeslníci si vyklidili své stoly, dobrovolníci se postarali o obecný úklid sálu a přidružených místností jako třeba toalety a já zmateně pomáhal s úklidem v kuchyni.

Šlo o spoustu nádobí, příslušenství jako tácky, ubrousky, ubrusy atd. Vše jsme pomalým tempem naskládali do krabic a jako poslední rozebrali a odnosili aparaturu. Počkali jsme, až se vytřou zbytky neuklizené plochy, pak jsme se zasmáli eskapádám a hláškám lehce připitých dobrovolníků, odvezl jsem Honzu domů, rozloučil se s jeho rodinou a vyrazil domů. Mimochodem, na pletení pomlázky jsem neměl čas, ale jelikož jich pár zbylo, mohl jsem si jednu vybrat a odnést – úkol splněn, i když ne tak, jak jsem předpokládal.

Velikonoce

Velikonoční pondělí jsem započal doma a pak přejel k bratranci, kde jsem dostal tradiční snídani ve formě řízku a bramborového salátu. Jeho pětiletou dceru jsme museli vzbudit, protože v osm ráno ještě prděla do peřin, a ač jsem se snažil být k situaci citlivý, její o rok starší bratr se s ní příliš nemazal. Po vyšlehání jsem pokračoval do Sázavy za Honzou a Milenou.

Zde jsem dostal kávu a dezerty, takže jsem se napumpoval cukrem a jel dál do Chotěboře, kde jsem navštívil známé. Roky jsem je neviděl, poznal jsem i jejich děti ale nemohl jsem se příliš zdržet, protože následovala cesta do Humpolce. Zde jsem dorazil už po poledni, ale kamarádka Hanka mě vodou nepolila a dostal jsem čokoládu. Poté jsem najel na dálnici a vyrazil do Brna na králičí farmu. Cestou jsem si spálil jazyk o kávu z benzínky, která mě udržovala ve bdělém stavu. V Brně jsem měl svůj první sendvič od Subwaye, projel se na růžové koloběžce a pohladil mladou ovci. Odpoledne jsem jel po nacpané dálnici zpět domů.

Závěrem

Velikonoční jarmark byl skvělý, jsem rád, že jsem se zúčastnil a zároveň za to, že jsem neváhal a zdobrovolnil se a byl tak aktivní součástí dění. Kdybych si funkci prodejce nezajistil, pravděpodobně bych si jarmark prošel s Milenou a dětmi, ale nevydržel bych dlouho a jel bych předčasně domů. Doma ale žádné nové zkušenosti a zážitky nenajdu.

Na Velikonoce jsem najezdil stovky kilometrů, což mi dalo zase spoustu řidičských zkušeností. V kapse jsem měl na papírku napsanou koledu, protože ač jsem se snažil si jí zapamatovat den předem, plynulost jsem ze sebe nedostal. Koledoval jsem velice jemně, s respektem, a abych narušil status, ženám i dívkám jsem předal čokoládové zajíčky, protože si je za to, že tenhle kontroverzní zvyk dodržují, zaslouží.

Ze všech těchto velikonočních zážitků mi ale plyne jedno jasné a zásadní poučení. Krása Velikonoc není zase tak o vajíčkách, čokoládě a výzdobě. Je o přátelích a lidech, se kterými ty vajíčka, čokoládu a výzdobu sdílíme.