a šel mimo svou komfortní zónu. Nikdy jsem nebyl sportovní typ. Ve sportech jsem v mládí nevynikal, a asi proto jsem nikdy neměl tendenci jít touto cestou. Většinu života jsem volil raději aktivity, které nevyžadují námahu, a volil jednoduchou zábavu před dřinou.

Když jsem se tento rok začal pohybovat, více chodit a dělat pravidelně jógu, rozhodl jsem se pro vyzkoušení nějakého sportu. Ač by bylo fajn něco kolektivního v rámci socializace, období Covidu těmto nápadům příliš neprospívá. Začal jsem tedy uvažovat o zimním sportu, který bych mohl zkusit.

 

Zimní radovánky

Problém zimních sportů je ten, že často vyžadují vstupní investici, a zároveň specifické podmínky. Pro běžky potřebujete zasněženou trasu, pro lyže na sjezd a snowboard zase sjezdovku. Okolnosti pro praktikování těchto sportů jsou tedy dost limitující, a z toho důvodu jsem si zvolil brusle.

Zimní stadion je dostupný celoročně, ale zkušenosti z bruslení lze uplatnit a přenést do jarních/letních inline bruslí. Vstupní náklady jsou relativně nízké v porovnání s ostatními zimními sporty, za brusle jsem dal zhruba 2300 Kč (vzhledem k mé nadměrné velikosti nohy mám limitovaný výběr) a helmu asi 500 Kč.

 

Kdo půjde se mnou?

Domluvil jsem se s kamarádkou na tom, že o víkendu vyrazíme spolu a naučí mě, jak na to. Bruslil jsem naposled na základní škole, a nikdy ne příliš dobře. Pro základní tipy a principy ohledně bruslení jsem se podíval ještě na YouTube, protože tam najdete návody na všechno. Bruslení je v podstatě fyzika a biologie, nalezení stability, správný postoj a pohyb a svalová paměť.

Těšil jsem se na víkend, když mi kamarádka napsala, že bohužel nemá čas. Zkusil jsem strejdu, který prohlásil že na stadion ne, ale někdy si sjedeme zamrzlou řeku. Chtěl jsem tedy dát příspěvek na Facebook a někoho najít když mi došlo, že to možná není dobrý nápad. Je jednoduché jít s někým, ale těžké jít sám. Sebral jsem tedy odvahu a rozhodl se jít na stadion osamocen, což bylo více mimo mou komfortní zónu.

 

Jdeme na to

Oblékl jsem se vhodně pro zimní sport (termoprádlo), dal helmu do batohu, brusle do ruky a vyrazil na stadion. Ač je na druhém straně města, procházky již vítám, i když jsem se bál cesty zpět – nebudou mě moc bolet nohy? Při příchodu ke stadionu jsem oslovil pána, co venku bafal cigaretu. Byl to prodejce vstupenek, a tak jsem se ho ptal, jak to funguje – mám se jako začátečník držet u mantinelu, nebo být uprostřed? Jsou nějaká pravidla?

Pán mi vysvětlil, že veřejné bruslení je v podstatě divoký západ. Sice mají nastavena nějaká pravidla, ale nikdo je stejně příliš neřeší. Tato informace mě moc neuklidnila, ale už jsem byl na místě a ani jsem nepřemýšlel o tom to nezkusit. Vešel jsem dovnitř a k mému údivu nebylo na stadionu moc lidí, viděl jsem pár jedinců a jednu rodinu se dvěma dětmi, která si právě nazouvala brusle.

 

Dobrý den

Jelikož se snažím o více lidské komunikace, oslovil jsem rodiče od rodiny a zeptal se, jak to funguje s věcmi. Mám si je nechat tady, nebo fungují nějaké šatny? Údajně se nechávají věci na lavičkách, a nikdy se jim nic neztratilo – další informace, která příliš neposílila mou důvěru. Smířil jsem se s realitou, oznámil dětem z dané rodiny, ať se mi raději vyhýbají, protože jsem začátečník a začal si šněrovat brusle.

Po druhém utažení jsem byl připraven, nasadil helmu na hlavu a vyrazil směr led. V tuto chvíli bylo na ledu maximálně deset lidí, a tak bylo malé riziko, že bych někomu způsobil svou nešikovností úraz. Prošel jsem otevíracími vrátky a pomalu, přidržujíce se mantinelu, jsem se postavil na led.

 

Trochu to klouže

První typ z YouTube video návodu bylo dělat krůčky na místě a najít si v tom základní stabilitu. Držel jsem se tedy mantinelu a udělal pár krůčků na místě, vše v pořádku. Potom jsem začal dělat malé krůčky dopředu, měl jsem pokrčené nohy a stále se přidržoval. Další tip byl dát nohy do L, tedy špičky od sebe, a zkoušet krůčky tímto stylem.

To byla chvíle, kdy jsem začal místo pouhých krůčků trochu jet. Ten klasický princip odrazu mi okamžitě dával smysl, a tak jsem začal lehce bruslit, i když jsem se stále přidržoval mantinelu. Zhruba po dvou kolečkách bylo na čase se pohnout a trochu riskovat, a tak jsem se pustil mantinelu, ale stále se držel blízko něj pro případ potřeby záchytu.

 

Jedem

Když jsem začal používat ruce k lepší nalezení stability, cítil jsem se lépe. Přidržování je určitě fajn pro úplný začátek, ale díky tomu, že jsem se pustil, jsem teprve mohl hledat ten správný postoj. Začal jsem bruslit, máchal rukama a hledal stabilitu jako opilý Miloš, ale nepadal jsem, i když jsem měl párkrát namále.

Po pár kolečkách jsem si šel znovu utáhnout brusle. Mám pocit, že mám brusle o trochu větší než by měli být, ale nebudu to zatím řešit. Vrátil jsem se na led, kde už bylo zhruba 30 lidí, a pomalým tempem v přikrčeném postoji jsem bruslil už i mimo dosah mantinelu, abych se mohl vyhýbat dětem s jejich plastovými hrazdičkami.

 

Faktor začátečník

Ten den jsem nebyl jediným začátečníkem na ledě, který se rozhodl si zabruslit po desítkách let. Byl tam i paní, věkově zhruba o 5-10 let starší než já, která byla spřátelena s rodinou, se kterou jsem komunikoval na začátku. Paní působila hodně nejistě, a vždy u sebe měla někoho, kdo jí podpíral.

Pronesl jsem s ní pár přátelských slov a snažil se jí předat několik tipů a vědomostí, které jsem zkouknul na YouTube a uplatnil v praxi. A ač se tvářila, že je za rady vděčná, rozhodla se je nezkoušet. Místo bruslení strávila celou dobu tím, že pomalu chodila a odrážela se pouze rovným chodidlem, a většinou jí někdo podpíral – držela se tedy mantinelu z jedné strany, a nějaké osoby ze strany druhé.

 

Fixní mindset (mindset = způsob uvažování, čtěte jako “majndset”)

Mám takový pocit, že paní měla fixní mindset. Co to znamená? Lidé s tímto přemýšlením jsou přesvědčeni, že talent a inteligence jsou neměnné. Vyhýbají se výzvám proto, aby neselhali. Nové zážitky a zkušenosti berou jako způsob, jak se veřejně ztrapnit. Věří ve vrozený talent, ne v tvrdou práci.

Snadno se vzdávají, a vnímají dočasné nezdary jako trvalé selhání. Úspěchy jiných lidí považují jako hrozbu, nebo je to pro ně zdroj závisti. Zpětnou vazbu vnímají jako osobní útok a ignorují konstruktivní kritiku.

Jak vím, že paní měla fixní mindset? Protože já byl osoba s fixním mindsetem většinu svého života. Schovával jsem své chyby, styděl se za selhání, jednoduše jsem vše vzdal a chyběla mi motivace k dosažení cílů.

 

Růstový mindset

Opakem fixního mindsetu je ten růstový. Lidé s růstovým mindsetem chápou, že inteligence je proměnlivá. Rádi čelí výzvám a riskují selhání, protože se z nich učí. Věří, že úsilí a praxe vedou k ovládnutí dovednosti. Selhání považují za dočasné překážky, a i přes selhání pokračují v plnění svých cílů.

S růstovým mindsetem vnímáte úspěch ostatních jako zdroj inspirace. Zpětnou vazbu považujete jako důležitý nástroj pro váš růst, a konstruktivní kritiku využíváte k zavedení potřebných změn.

 

Změna mindsetu

Když jsem prošel tento rok zásadní změnou, došlo i ke změně mého mindsetu. Tam, kde jsem byl dříve fixní, jsem nyní růstový. Přijímám vady a chyby jako příležitost k růstu, akceptuji selhání jako součást procesu učení a jsem motivován ke stanovení a dosažení cílů.

I do bruslení jsem vstupoval s růstovým mindsetem. Očekával jsem, že budu padat, protože o tom bruslení je. Ale chtěl jsem si to především užít. Neměl jsem předem stanovené, že ze mě bude konkurence Sáblíkové, jen jsem si řekl: koupím si brusle a začnu bruslit, naučím se to a budu chodit pravidelně, abych si užil nějaký zimní sport.

 

Jste báječnej

První den jsem bruslil zhruba hodinu, většinu času v přehnaně snížené póze, pomalu a s machájícíma rukama. Kdybyste mě viděli na ledě, jednoduše byste mě identifikovali jako začátečníka, ale to jsem také byl. Přesto jsem nikdy nespadl, a ve správnou chvíli začal riskovat a pustil jsem se mantinelu. Celé jsem si to užil.

Když jsem se přezul do bot a byl na odchodu, přišla ke mně paní, která byla na stadionu už od začátku, a řekla mi “Jste báječnej”. Očividně mě pozorovala od mých prvních krůčků až k relativně stabilnímu bruslení. Tohle je chvíle, která potěší, ale zároveň je nutné si nepřikrmovat ego. Zvednul jsem si sebevědomí díky tomu, že jsem udělal něco nového a šel těžce mimo svou komfortní zónu. Ego by ale mělo zůstat stejné, jinak by ze mě byl časem egoisticky zaměřený idiot, a to nechci.

Smysl tohoto článku je ale jasný. Pokud máte fixní mindset, změňte to, a začnete u toho, že budete dělat nové věci. Jděte naproti selháním, a učte se z nich. Jen díky tomu porostete, a bude z vás lepší osoba. A být každý den alespoň trochu lepší osobou, než ten den předtím, je skvělý cíl.