Přemýšlíte fixně? Myslíte, že úspěch závisí čistě na talentu? Je to o daru od Boha, je to závislé na genetice? Růstový mindset (nastavení mysli) znamená, že chápu, že na talentu záleží, ale je to pouze část celé rovnice. Více záleží na tom, co se svým talentem dělám, nežli jaký talent mám. Pojďme se podívat do světa mindsetu mým příběhem ze života.

Když jsem byl malý kluk a něco se mi podařilo, slyšel jsem milé “Ty jsi ale chytrý chlapec” nebo tradiční “Ty jsi šikulka”. Ať už to byla mamka, babička nebo učitelé ve školce či v první třídě, škatulkování na základě vrozeného atributu byl běžný způsob, jak dítě ohodnotit a pochválit. Aby bylo jasno, v následujícím textu nikoho z ničeho neviním, pouze chci poukázat na následky, které i naše snaha o upřímnou pochvalu dětí může mít.

Šikulka

Článků o tom, proč dětem neříkat šikulka bylo napsáno dost. Pojďme si to rychle shrnout. Představte si, že celé odpoledne vaříte chutnou večeři. Váš partner/ka přijde domů a když prezentujete talíř s luxusně vypadajícím jídlem na stůl, obdržíte jedinou zpětnou vazbu: “Jsi šikulka”. Představte si, že děláte vysokou školu a po letech tvrdé práce si jdete pro vysněný diplom. Když je ceremoniál za vámi a jste plni radosti a pýchy, vaši rodiče poskytnou jedinou zpětnou vazbu: “Jsi šikulka”. Chápete, proč je toto spojení problém?

Použitím spojení “Ty jsi ale šikulka” dítěti sdělujeme “Z mého pohledu jsi udělal něco dobře”, ale chybí k tomu jakýkoliv kontext a jakákoliv zpětná vazba. Místo toho lze použít “Miláčku, to jídlo vypadá skvěle a krásně to tu voní. Muselo ti to dát strašně moc práce a oceňuji to. Řešila si v průběhu přípravy nějaké problémy? Povedlo se ti to tak, jak sis představoval/a? Chtěl/a jsi něco udělat jinak?”. Když už si dá dítě práce s tím, aby něco udělalo, proč já si nedám práci s tím, abych s ním proces rozebral a dal mu zpětnou vazbu? Proč použiji jen neurčité “Ty jsi šikulka” a jdu dál? Jakou zprávu tím dítěti dávám?

Chytrý chlapeček

Když jsem nastoupil do první třídy, dařilo se mi plnit zadané úkoly a získávat za ně jedničky. Jako odměnu jsem si vysloužil chválu typu “Ty jsi ale chytrý chlapec”. Pokud jsem chytrý, pak dokážu řešit problémy a mít v hlavě vědomosti, které ode mně lidé očekávají. Chytrý chlapec je dobrý v matematice, češtině, psaní, dějepisu i dalších předmětech. Chytrý chlapec exceluje v jakémkoliv předmětu, ve kterém je inteligence základní ingrediencí, a nemusí se vlastně vůbec snažit – je přeci chytrý od přírody.

Ve své přijmuté identitě jsem exceloval většinu prvního stupně. Jelikož jsem byl chytrý chlapec, logickou cestou bylo přejít v šesté třídě na osmileté gymnázium. Když jsem dělal přijímačky, byl jsem až někde v půlce seznamu. Co se to děje? Když jsem tak chytrý, proč nejsem mezi prvními? Nechápal jsem, že neexceluji tak, jak bych měl od své identity chytrého chlapce očekávat. S tím přišli obavy a stud. Co když nejsem tak chytrý, jak mi všichni říkají? Co to pro mě a mou identitu znamená?

Výzvy

Když jsem přešel na gymnázium, náročnost učiva a požadavky na studenta šli nahoru. Pokud bych přemýšlel růstově, věděl bych, že celé je to o času, trpělivosti a tvrdé práci. Nevadí, když něco nechápu hned, buď tomu věnuji prostor a ono to přijde, nebo někoho poprosím o pomoc a on mi to vysvětlí. V růstu není nic nemožné, jen to vyžaduje čas a dřinu. Já ale v růstovém nastavení nebyl, přemýšlel jsem fixně a to byl problém.

To, že jsem nechápal například matematiku, tedy něco, co by měl inteligentní člověk chápat bez problémů, ohrožovalo mou identitu chytrého chlapce. Co ale s tím? Okolí mi řeklo, že jsem chytrý, ale ať dělám, co dělám, tohle mi nejde. Dřív jsem všechno chápal hned a nemusel jsem se snažit, ale teď se na tabuli popisuje něco, co mi vůbec nedává smysl. Co se to děje? Jak to vyřešit?

Špatné řešení

Kdybych někoho požádal o pomoc, znamenalo by to z mého pohledu, že nejsem dostatečně chytrý a přišel bych o svou identitu. Pokud bych se musel snažit a neustále se učit, opět to znamená, že nejsem chytrý tak, jak se chci prezentovat světu. Vyřešil jsem to tedy nakonec nejlepším způsobem, jaký jsem si uměl představit – začal jsem dělat, že mě to vlastně nezajímá. Když ze mě bude rebel a učení mi bude ukradené, má identita není ohrožena a pořád jsem chytrý chlapec. Rozdíl je ten, že já mám kontrolu a já jsem se rozhodl, že škola i učivo je pod mou úroveň.

Stát se rebelem a špatným studentem se může jevit jako podivné řešení, ale má logika mě tam dovedla. Vytvořil jsem novou verzi sama sebe, která fantasticky zakrývala všechny mé nejistoty. Špatné chování, ke kterému jsem přistoupil, bylo následkem strachu a studu z toho, že nesplňuji očekávání externího světa. Bylo to paradoxní. Určitě jsem chtěl v jádru excelovat, ale jakékoliv selhání ve chvíli, kdy se budu opravdu snažit, se rovná nedostatku talentu. Když se ale nesnažím a selžu, pak jde o mé rozhodnutí a vlastně se nic neděje. Pořád jsem chytrý a talentovaný, jen mám pocit kontroly. Celé to vedlo k tomu, že jsem měl strach čelit výzvám a ani jsem to nezkoušel.

Kam to vede

Po škole se v mé realitě dospělého muže se nic nezměnilo a přemýšlel jsem stále fixně. Neuměl jsem zpracovávat emoce, přiznávat své selhání a své nejistoty a stud jsem si nechával pro sebe. Vyhýbal jsem se zodpovědnosti. Zakrýval jsem svou autenticitu, má maska byla postavená na závislostech (cigarety, alkohol, marihuana, gambling) a nevhodných návycích (strava, absence pohybu, spánek). Neuměl jsem si definovat ani plnit úkoly, neznal jsem své hodnoty, neměl jsem žádnou misi ani směr. Byl jsem pasivní schránkou s minimem emocí, která přesvědčovala sebe i ostatní o tom, jak skvělý mám život.

Roky života beze změn jsem si vytvořil ultimátní komfortní zónu, a to byl můj největší problém. Problém, který jsem si nechtěl přiznat. Problém, který jsem nechtěl řešit. Žil jsem 36 let ve sladké nevědomosti a vyhledával pouze komfort toho co znám a toho, co je mi příjemné. Když jsem se dva roky zpátky zamiloval a tato emoce i bolest z neopětované lásky mě probudila k životu, začal jsem přemýšlet jinak.

Juchů

Roky fixního minsetu byli za mnou a já konečně pochopil, že genetika, biologie, talent a externí svět mají pouze limitovaný vliv. Záleží na mně, jakou si vytvořím realitu, a můj život je pouze má zodpovědnost. Když se budu chtít něco naučit, stačí tomu věnovat čas a tvrdou práci. A když budu chtít, můžu se naučit v podstatě cokoliv. Čistý talent nás může dostat na vrchol, ale jen díky charakteru tam dokážeme zůstat.

Co si z toho odnést za ponaučení? Když chválíme děti, je třeba ocenit proces (práci) a ne talent. Když namalují obrázek, pochvalte je za tu snahu, kterou vyvinuli a pobavte se s dítětem o tom, jaký jeho proces při malování byl a zda dosáhlo toho, co si přálo. Když dítě přinese jedničku z matematiky, neznamená to, že je chytré. Znamenalo to, že vyvinulo dostatečné úsilý ke splnění úkolu – a právě toto úsilí je třeba chválit. Chvalte snahu, proces a práci, ale ne talent. Naučte dítě čelit výzvám a selhávat, protože bez selhání není pokrok. Jediný způsob, jak se vyhnout selhání, je nic nezkusit.

Růstově ve všem

Každý z nás přemýšlíme v určitých situacích i oborech v různých poměrech fixního a růstového mindsetu. Mohu být například růstový v práci a vědět, že naučit se nový software mi nějakou dobu potrvá a musím tomu věnovat dostatečný čas a úsilí. Přesto přemýšlím pozitivně a počítám s tím, že v cestě bude obrovská spousta překážek. Je to dobře dobře, protože mě to spoustě věcí naučí. Selhání není, když udělám chybu. Selhání je až když dělám stejnou chybu pořád dokola a neučím se z ní. Součástí růstového přemýšlení je i hledání chyb sám v sobě a objektivní přijímání kritiky a zpětné vazby.

I když mohu být růstový v práci, můžu přemýšlet fixně například ve vztazích. Očekávám, že najdu partnera, který pro mě bude perfektní a celé je to o tom najít správnou osobu. Když ji najdu, nebudu se muset snažit, protože jsme pro sebe stvořeni. Když to ale změníme na růstové přemýšlení, pak je nám jasné, že i vztahy vyžadují obrovské množství práce. Neexistuje perfektní partner, se kterým budu žít bez problémů. Existuje jen partner, se kterým dokážu úspěšně čelit problémům a celou dobu o tom efektivně komunikovat. Opět, budování vztahů je záležitost na celý život, základem je otevřenost, komunikace a schopnost přijímání zpětné vazby.

Jak přemýšlet růstově

V první řadě je třeba počítat s tím, že většina věcí mi nepůjde, a to je v pořádku. To, co chci zažívat je selhání, protože mi poskytuje zpětnou vazbu pro učení. Místo toho, abych schovával své nejistoty, o nich budu mluvit s osobami, které jsou mi oporou. Místo toho, abych schovával svá selhání, o nich budu otevřeně mluvit a hledat cestu, jak problém řešit jinak. Talent je jen součást rovnice, ale důležitější je vždycky tvrdá práce. Vytrvalost vítězí nad intenzitou.

Před pár měsíci jsem si myslel, že budu dělat kouče. Když se mi plány rozplynuly, mohl jsem přemýšlet negativně a nadávat na okolní svět. Místo toho hledám jiná řešení a jiný smysl. Odnesl jsem si z koučinku spousty zkušeností a vědomostí, které využiju i jinde – a to nikdy není ztrátou času. Pro růst je třeba se nebát nekomfortu a zkoušet nové věci. Odvaha není absence strachu, je to pozitivní akce navzdory strachu.

A jak to máte vy, přemýšlíte fixně nebo růstově? Podělte se o své zážitky v komentářích.