na prvním stupni základní školy. Je počátek devadesátých let a kiny se prohnal Osobní strážce. Rádio plní hity Karla Gotta, Roxette či Queen. Frčí barevné oblečení, výstřední módní doplňky a kudrnaté vlasy. Počítače používají stále velké diskety nebo pásky a monitory jsou hlubší než širší.

Výpočetní technika je pro domácnost stále nepřiměřeně drahá a počítačové hry v domácnosti zajišťují levné klony legendárního Atari 2600. Matně si pamatuji, že konzole, příslušenství a hry do ní, které byli v podobě kazet, bylo možné nakoupit pouze jednou ročně od stánkařů na pouti. Joysticky k této konzoli byly v podstatě spotřební materiál.

Jdu si takhle kolem kostela

Je mi zhruba 8 let a jsem ve třetí třídě základní školy. Skončila výuka a já peláším do vzdálené tělocvičny, ve které navštěvuji kroužek kung fu. Nevím, zda se těším, nebo jsem spíše nervózní z toho, že opět budu dělat desítky kliků, dřepů, sklapovaček, a možná skončím na žíněnce v souboji s o hlavu větším týpkem.

Procházím kolem kostela, když slyším plejádu digitálních zvuků. Otočím hlavu a vidím přes otevřené dveře do místnosti, která je plná arkádových automatů a okolo stojících skupinek lidí. Jsem fascinován. Herní osmibitové zvuky přehlušuje lomcování s joysticky, bušení do tlačítek a občasné výkřiky radosti nebo čistého zoufalství.

Tohle musím omrknout

Nejistě vcházím do neznámého prostředí, kde po malé chvíli potkávám svého spolužáka. Očividně tu už nějaký čas strávil, a tak mě seznamuje se základními koncepty. Buď mohu sledovat ostatní v jejich cestě za pokořením obtížných her a zapsání se do bodové tabulky, nebo použiju vlastní mince a zkusím arkádové hry zdolat sám.

Zkontroluji své finance, nacházím drobné a hodím mince do jedné z herních mašin. Má hra je rychlá a neúspěšná, nemám ještě dostatek zkušeností. Přesto jsem fascinován, a chci to zkusit znovu. Smůla, není čas. Rozloučím se a odcházím na kroužek kung fu.

Dáme tomu ještě šanci

O týden později jdu stejnou cestou, a záda mi tíží nejen batoh s učivem, ale i vak se cvičebním úborem. Tentokrát mám vyšší tempo, abych stihl alespoň dvě hry, a rozhodnutý vcházím do arkádové herny. Většina strojů je obsazena, a nacházím volný přístroj ovládaný jakousi pistolí. Je čas vyzkoušet Operation Wolf.

Vhodím mince a zběsile střílím vojáky. Můj výkon je opět špatný, ale alespoň jsem pochopil základy hry. Vhazuji další mince a zkouším překonat předchozí hru. Přichází spolužák, aby mi připomněl, že je čas vyrazit na můj kroužek. Odvětím mu, že přijdu trochu později a na něco se vymluvím. Pokračuji ve hře a trochu mě tíží svědomí, protože vím že jsem se mamce zavázal plnit specifickou činnost, tedy být na kroužku. Chvíli se rozhoduji, ale ten dopamin ze hry je příliš silný. Volím hru před povinnostmi. Tento den, a ani několik dalších týdnů v řadě, již na kung fu nedorazím.

Fascinace videohrami

Počítačovými hrami jsem byl fascinován již od raného věku, a na prvním stupni základní školy jsem byl pohlcen výpočetní technikou všeobecně. Doma jsme počítač neměli, a tak jsem alespoň navštěvoval dostupné kroužky. Jako první jsem zkoušel kroužek v domově mládeže, ale tam jsem nebyl přijat z důvodu nízkého věku.

Nakonec jsem začal navštěvovat jednou týdně kroužek výpočetní techniky u nás ve škole. Náš pupkatý učitel, jenž bydlel ve stejné ulici, jako my, měl k dispozici 286ku, zatímco učebna byla vybavena stroji, které nedokážu identifikovat. Základ byl takový, že učitel na řídícím počítači nechal načíst nějakou hru či aplikaci z pásky, a ostatní počítače pak mohli tuto hru/aplikaci používat. Jednalo se tedy o princip terminálu. Obsluhovali jsme černobílé monitory s klávesnicí a hráli hry na bázi bílých kostiček.

Zázrak techniky

Mohla to být zhruba čtvrtá třída, když během kroužku výpočetní techniky chodili skupinky vybraných jedinců hrát na počítači ve sborovně. Jednalo se o nadupanou 386ku s barevným monitorem, a mohli jsme se tak v poklidu oddávat klenotům jako Prince of Persia a Prehistorik.

Jednoho dne jsem byl členem vybrané skupinky a s napětím jsem ve sborovně sledoval, jak starší děti likvidují nepřátele sekerou a mečem v legendární řezničině pro jednoho i dva hráče Golden Axe. Starší chlapci měli samozřejmě přednost, a já jejich herní nadání mohl jen smutně sledovat. Pro zhruba půl hodině hraní ale prohlásili, že musí odejít dřív a počítač tak zůstal pouze pro mě.

Lukáš v říši divů

Tohle byla chvíle, na kterou jsem dlouho čekal. Moderní, rychlý počítač jen pro mne a půl hodiny času k tomu, abych mohl vybudovat zkušenosti ve hře Golden Axe, a třeba ji i zdolat. Začal jsem tedy procházet levely a bušil do klávesnice jako o život, a užíval si tu radostnou záplavu štěstí.

S každým selháním, s každým úspěchem jsem získával ve hře větší sebevědomí. Konečně se to podařilo, prošel jsem celou hru a úspěšně ji dokončil. Cítil jsem se jako na vrcholu světa, cítil jsem se jako král. Plný hrdosti jsem se podíval na obří kulaté hodiny na zdi a zjistil jsem, že je půl páté, i když kroužek končil ve čtyři. Ups, nějak jsem se tu zapomněl, čas se vrátit do třídy a najít pana učitele.

Ticho na pěšině

Prošel jsem prázdnými chodbami o patro výše a beru za kliku dveří počítačové učebny – je zamčeno. Všude je ticho a tma. Klepu na dveře, ale nikdo neodpovídá. Zachvátí mě nemilý pocit paniky a uvědomuji si, že ve škole už nikdo není. Učitel na mně zapomněl. Všichni jsou pryč, já jsem v budově sám a mám strach. Rozhodnu se tedy vrátit do osvětlené sborovny.

Můj cíl je jednoduchý – najít telefon a zlaté stránky, lokalizovat číslo prodejny textilu, kde pracuje mamka a zavolat tam. Mamka bude vědět, co dělat. Procházím místnost sborovny ke stolku s telefonem a vedle něj vidím položené zlaté stránky. Ach ty časy, kdy jsme telefonní čísla museli hledat listováním papírovým seznamem.

Zavolej, zavolej, zavolej mi

Nacházím název a číslo do matčiny práce, první část úkolu splněna, teď už jen zavolat. Zvedám sluchátko telefonu a chci vytočit číslo na kulatém ciferníku, když s hrůzou zjišťuji, že přes ciferník je uzamčená kovová ploška. Telefon je uzamčen, aby ho nebylo možné používat. Po neúspěšných pokusech o nalezení klíče či prolomení zabezpečení akceptuji realitu.

Můj plán selhal, co teď? Rozhlížím se po okolí a zkouším lokalizovat jiný telefon, neúspěšně. Chvíli koketuji s myšlenkou, že otevřu okno a zavolám si o pomoc náhodnému kolemjdoucímu. S tímto plánem ale nejsem plně ztotožněn a okno sborovny se mi nedaří otevřít. Nezbývá mi nic jiného než zkusit fyzicky opustit budovu. Vydávám se do šatny, kde mám svůj batoh i věci na převlečení. Klec šatny určené pro mou třídu je ale uzamčena, a nemám tak možnost vyzvednout si své věci.

Bačkůrky

Hlavní vchod školy je uzamčen, ale podaří se mi otevřít okno v přízemí v prostorách šatny. Vylézám tedy ven a nacházím se před školou, bez bundy, bez batohu, pouze v bačkůrkách. Nemohu za sebou uzavřít okno a zabezpečit přístup do školy, ale nevím, jak tuto situaci vyřešit, a tak okno pouze přivřu. Matčina práce není příliš vzdálená, zhruba půl kilometru, a tak se vydám zrychleným krokem tímto směrem.

Jsem stále lehce v šoku a mám strach, ale má záchrana je blízko. Hledám v sobě vnitřní sílu abych nebrečel, ale slzy lehounce proudí z mých sklopených očí. Jdu rychle a snažím se na sebe neupozorňovat, abych nemusel vysvětlovat kam jdu, a proč procházím městem nedostatečně oblečen a v bačkůrkách. Přichází trochu úlevy, když konečně vidím prodejnu “U Moravců”. Zvyšuji své tempo, rychle přecházím ulici a otevírám dveře matčiny práce.

Oblečení pro fešáky a fešandy

Mamka pracovala ve středně velkém krámku, který nabízel šaty a halenky pro dámy, a zároveň fajnové obleky a kravaty pro pány. Je libo rifle do města, nebo oblek na společenskou událost? Najdete zde vše. Mamka zde byla prodavačkou, a díky předchozímu povolání švadleny měla dobrý přehled o velikosti textilu i kvalitě látek.

Byl to krámek z počátku devadesátých let, a konceptem se od dnešních obchůdků příliš nelišil. Výlohu zdobily zavěšené kusy oblečení a zároveň byl švihácký textil v moderním pojetí vystaven na hubených figurínách. Zákazník si tedy mohl nejen představit, jak na něm budou kusy oblečení vypadat, ale zároveň mu byly vyobrazeny i kompletní sety textilu, které následovaly tehdejší módní trendy. Otevírání dveří zdobil hlasitý zvoneček, který právě oznamuje příchod malého chlapce v bačkůrkách.

Překvapení ve dveřích

Když za sebou zabouchnu dveře a vidím mamku, přichází obrovská úleva, ale zároveň nutné vyrovnání se zažitým traumatem. Všechen ten zmatek, pocit osamění a strach vyplave na povrch společně s úlevou a spustí to ve mně hlasitý a nezastavitelný pláč.

Trvá pár minut, než se mamce podaří mě uklidnit a jsem schopen jí říct, co se mi vlastně stalo. “Maminko, oni mě zamknuli ve škole”, popisuju celý příběh, lapám při tom po dechu a utírám si mokrou tvář. Po tom, co mě mamka úspěšně utěší, sahá po zlatých stránkách a nachází číslo paní ředitelky. Proběhne úspěšný telefonát a jdeme společně zpět ke škole. Paní ředitelka odemkne a předá mi moje věci.

Zlatá sekera

Byl to den, ve kterém jsem měl přístup k počítači, zdolal Golden Axe a dokončil sám celou hru. Ale není to důležité. V životě jsem zdolal mnoho her, ale žádná důležitá sdělení v těchto situacích nenajdu. Hraní her totiž není jen o tom procesu mačkání tlačítek, ale o přidruženém sociálním kontaktu, hraním s jinými lidmi nebo příběhy, které vznikají díky hraní her, ale ne v nich.

Ale ani o tom tento článek není. Tento příběh je o tom, že ač byl můj cíl užít si zábavu a zdolat překážky ve hře, nakonec jsem zdolával překážku v životě. A fakt byl ten, že jsem byl stále malé dítě, které se dostalo do nepříjemné situace, a zde pro mne existovala jediná osoba, která mi vždy dokázala přinést útěchu.

Princip bezpečí

Vzpomínáte si ještě na začátek příběhu, kde jsem se rozhodl strávit čas v herně místo toho, abych šel na svůj kroužek? Věděl jsem, že to co dělám je špatně, ale stejně jsem se rozhodl to učinit. Neuposlechnul jsem pokyny mamky, a rozhodl jsem se jednat sobecky ve svůj vlastní prospěch. Testoval jsem hranice.

Když pak ale přišla situace, kdy jsem se cítil ztracený, na ničem takovém nezáleželo. Najednou nebyl prostor pro experimentování nebo dobrodružství. Potřeboval jsem vyřešit nečekanou situaci a myslel jsem na jedinou osobu, která mi mohla pomoct – mou mamku. Vždycky to bude osoba, kterou jsem v životě několikrát obrovsky zklamal i potěšil, ale zároveň osoba, která mi do celý život dává pocit jistoty a pocitu bezpečí. A jedno z mých největších životní selhání je v tom, že nemám odvahu jí to osobně říct. Ale o tom možná až někdy v budoucnu.

---

Co vy, milý čtenáři, ocitli jste se v životě v okamžiku, když pro vás byl rodič tou nejdůležitější osobou na světě? Podělte se o něj v komentářích.