Jak jsem prožil sobotu plnou zážitků

Za poslední rok jsem se otevřel mnoha novým zážitkům a začal v tomto ohledu více používat slovíčko ANO. Minulá sobota byla našlapaná od začátku do konce, a místo pouhého sdělení svých zážitků na Facebooku pro pár přátel jsem se rozhodl napsal samostatný článek.

V sobotu jsem vstával v šest ráno, stejně jako v týdnu. Dal jsem si sprchu, vybral oblečení a před osmou hodinou vyjel autem směr Žďár nad Sázavou. Mou první zastávku tvořila ruční myčka aut, kde jsem za 150 Kč parádně umyl půjčenou mamčinu Fabii. Na ručním způsobu mytí s pistolí v ruce je něco uklidňujícího i meditačního, a proces jsem si užil. Dělal jsem to teprve podruhé v životě, a tak se to dá stále klasifikovat jako relativně nový zážitek.auto.jpg

Žďár

Cesta do Žďáru byla pohodová a s minimem dopravy. Za pomoci navigace jsem dojel na parkoviště, které jsem si dopředu na mapě zvolil a které bylo v tuto chvíli ještě z poloviny prázdné. Jako novému řidiči mi pravděpodobně způsobuje největší stres právě parkování, a vždycky se musím ptát sám sebe – když někam jedu, kde budu parkovat?

V devět hodin jsem měl být před plaveckým bazénem a jelikož jsem měl ještě půl hodiny času, zašel jsem si do blízkého Lidlu koupit snídani. Na lavičce ve stínů byla poměrně zima, a tak jsem si svůj sendvič snědl v autě a poté přemýšlel, kde bych se mohl vymočit. V tomto ohledu jsem rád, že jsem byl narozen jako muž, a vyřešil jsem svou potřebu jednoduše na veřejnosti mezi stromky.

Lavička

Bazén

Ve smluvenou dobu jsem stál před Žďárským uzavřeným bazénem a čekal na svou sestřenici Evu a jejího přítele Vaška (ano, za tyhle falešná jména mě budou milovat). Šel jsem se totiž s nimi a Vaškovou dcerou (cca 4 roky) podívat na soutěž v plavání, které se účastnila jeho druhá, o pár let starší dcera.

Nikdy jsem na plavecké soutěži nebyl a trochu jsem si představoval typickou scenérii z americké televizní produkce, kdy budeme sedět na tribunách a hlasitě fandit naší favoritce. V realitě jsme si však vzuli boty a v ponožkách se přesunuli na balkón, kde jsme opřeni o zábradlí čekali, až se jeho dcera dostane na řadu, abychom jí mohli potichu fandit.

Líbající se ryby

Soutěž

Soutěž byla pro návštěvníky chaos. Neměli jsme tušení, kdy bude na řadě, a malá závodnice to sama také nevěděla. Ač se zdálo, že pořadatelé mají jakýsi program či rozvrh v ruce, k nám se nic takového nedostalo. Chápu, že může být komplikované se držet nějakého časového rámce, když se v bazénu střídá desítky dětí s různými plaveckými styly, ale na druhou stranu by nebylo špatné alespoň definovat určité úseky.

Když jsme viděli její dva výkony, přesunuli jsme se do bufetu v bazénu, kde měli příjemné pokrmy za férové ceny. S Evou jsme si dali kávu a Vašek se naplnil bagetou. Já další jídlo prozatím vynechal, jelikož nás čekala pouť. Ta zrovna probíhala ve stejném městě, a ač jsem dopředu nevěděl, jakých atrakcí se zúčastním, byl jsem si jist, že alespoň centrifuga klapne. Z toho důvodu jsem nechtěl mít moc plný žaludek, roky jsem nebyl na pouti a nevěděl jsem, jak bude mé tělo na zátěž reagovat.

Vitamín D3+K2 - podpora imunity, zdraví kostí a zubů

Toč kolotoč

Na pouť jsme šli pouze s mladší dcerou, ta starší pokračovala ve své soutěži. Když jsme se pešky blížili k ne příliš vzdálené ploše, na které pouť probíhala, byli slyšet povědomé zvuky mluvících kolotočářů a doprovodná hudba. Začali jsme i opticky vnímat hořejšky nechutných vysokých atrakcí, ze kterých se mi zvedal kufr už od pohledu. Ač rád chodím mimo svou komfortní zónu, stále to má určité limity.

Když jsme přišli na pouť, hned na okraji zaplul Vašek s dcerou na labutě, zatímco já s Evou si sedli na kolotoč ve stylu řetízkáče, jen s tím rozdílem, že sedačka byla pro dvě osoby sedící vedle sebe. Šlo o kolotoč, který není příliš rychlý, ale vynáší osoby do 40 metrů, kde probíhá točení dokola. Už po usazení mi začalo docházet, že tato volba kolotoče asi nebyl dobrý nápad, protože nemám rád výšky a když jsem byl naposledy na brodské věži, musel jsem chodit po ochoze přilepený na zdi, abych byl vůbec schopen fungovat.

Řetízkáč

Pomalu nahoru

Když se kolotoč pomalu rozjel a začali jsme se zvedat nahoru, začínal jsem pociťovat účinky adrenalinu, o kterém jsem psal v minulém článku. Sledoval jsem svou fyzickou reakci, mezi kterou patřilo i oběma rukama pevné sevření tenkých tyčí, jenž zabraňovali mému pádu. Eva z toho měla srandu, což jsem plně chápal a zároveň se snažil vnímat své pocity a emoce.

Bylo mi nepříjemné, že pohyb kolotoče byl pomalý a v sedačce mi volně plavali nohy. Netrvalo to dlouho a kolotoč začal klesat, z čehož bylo jasné, že jízda se blíží ke konci. Po vystoupení jsem byl lehce malátný, ale tělo si opět rychle navyklo na pevnou zem. Ač byl zážitek nepříjemný a vypadal jsem při svírání kovu jak kdybych bojoval se zácpou, odnesl jsem si alespoň zkušenost a díky podobným zážitkům dokážu definovat své limity.

Žďár nad Sázavou z ruského kola

Znovu a výše

Po chvíli chození mezi stánkaři a očichání nadměrně velkých langošů procházejících jedlíků jsme všichni čtyři stáli ve frontě na ruské kolo. Další pomalá a vysoká atrakce, opět něco, na což jsem se příliš netěšil – i tak jsem ale řekl ano. Po chvíli čekání jsme nastoupili dovnitř a rozjeli se v otevřené kabině směrem nahoru.

Zážitek z tohoto kolotoče už byl pro mě lepší, měl jsem pevnou plochu pod nohama a mé tělo nevlálo v tolik otevřeném prostoru. Samozřejmě, pohled z výšky dolů nebyl příjemný a snažil jsem se to příliš nedělat, ale již jsem nebyl tolik nervózní a částečně jsem si pomalou jízdu na kolotoči, jenž byl oblíben i lidmi staršího věku, užil.

Já s opicí

Zpět do dětství

Eva s dcerou Vaška si dali jednu prťavou horskou dráhu, která jako bonus nabízela při jízdě i horizontální točení, a poté jsme vyrazili na centrifugu. Evu jsem na tuto atrakci přemlouval již od začátku, protože jsme spolu na centrifugu často chodili jako malé děti. Nechala se přesvědčit, zakoupili jsme lístky a šli si připomenout staré časy.

Kabina tohoto kolotoče byla extrémně malá pro mou výšku, především délkou, a nevěděl jsem, jak srovnat nohy. Nakonec jsem jednou nohou musel vyčuhovat ven, abych se vůbec vešel, ale nedalo se nic dělat. Centrifuga byla v pohodě, jedná se o poklidnou, rychlejší jízdu, kde jsem výšku ani nevnímal. Po tomto zážitku jsem Evě a Vaškovi poděkoval za společnost a vydal se zpět do Havlíčkova Brodu, protože můj den ještě zdaleka nekončil.

Centrifuga se Zuzkou

Šlapej

Po příjezdu domů jsem se naobědval, dal si chvíli oddech a odpoledne vyrazil ke strejdovi, který mi půjčil kolo. Na kole jsem nejel už možná i desítky let, takže jsem si vzal i helmu, co mám k bruslím a poslechl jsem si strejdovo zaškolení. Poté jsem vyrazil na “zkušební jízdu” a následně jsem se sešel s bratrancem Ondrou, jeho ženou Sárou a jejich dvěma dětmi. Jeli jsme na letiště, a byl to právě jejich nápad využít jako dopravu kola.

Musím uznat, že již ze startu mě ze sedla bolel zadek, ale kompenzoval jsem to tím, že jsem často vstávat. První polovina cesty byla víceméně skopce nebo na rovince, a jeli jsme většinu po cyklostezce. Až ve finále jsem musel zdolat pár kopečků i závěrečný kopec, u čehož jsem se řádně zapotil, ale zároveň si užil fyzické vyčerpání. Cesta netrvala dlouho, zhruba dvacet minut, půl hodiny, a ocitli jsme se na letišti.

Cyklostezka

Relax

Z posledních sil jsem dojel s kolem na konec letiště, kde se nachází útulná hospůdku, jenž poskytuje zázemí nejen pilotům, jenž řídí malá motorová či bezmotorová letadla, ale i golfistům či běžným návštěvníkům. Usadili jsme se u stolu a čekali na příchod pilota, který mě v brzké době vezme na vyhlídkový let.

Netrvalo to dlouho a pilot Jirka se ukázal. Čekali jsme na návrat letadla, a tak jsme se mezitím seznámili. Letadlo přistálo, Jirka ho šel natankovat a já se psychicky připravoval na let do oblak. V životě jsem párkrát letěl běžným komerčním letadlem, ale nikdy ne malým “osobákem” pro dva. Byl jsem však méně nervózní, než jsem čekal. Jirka oznámil, že jdeme na to, a tak jsme se vydali pěšky k nepříliš vzdálenému letadlu.

Letadlo zepředu

Nástup na palubu

Pro nástup do letadla jsem musel využít stupínek pod zadní části křídla a zároveň i křídlo jako takové. Na křídle byla páskou vyznačená oblast, kterou lze pro chození využít. Úspěšně jsem se držel v dané oblasti a zaplul na pravou sedačku. Nejprve jsem si s pomocí pilota Jirky nastavil a zapnul bezpečnostní pásy a poté nasadil sluchátka s mikrofonem pro komunikaci.

Letadlo šlo řídit z obou sedadel a tak byla na obou stranách páka pro řízení, kterou jsem měl napozicovanou mezi nohama, a zároveň i pedály, jenž jsem si dle pokynů odsunul dozadu, abych na ně během letu nešlapal (to mi trochu připomnělo autoškolu). Když bylo vše připraveno a pilot si naklikal a nastavil všechny ovládací prvky, zavřel krycí sklo, nastartoval motor a pojezdem jsme se vypravili k travnaté ranveji.

Letadlo páka

Vzhůru do oblak

Chvíli jsme čekali na “zelenou” a poté, co Jirka vykomunikoval vzlet zatáhl za knipl, letadlo nabralo rychlost a netrvalo to dlouho, kdy jsme již byli odlepeni od země a vznášeli se v oblacích. Při vzletu jsem byl naprosto v pohodě, narozdíl od pouťových kolotočů. Předpokládám, že to uzavření v kabině mi dávalo větší pocit stability a bezpečí, a ač nemám rád výšky v případě otevřených prostranství, v uzavřených prostorách s pevnou zemí mi asi nevadí.

Jirka mě komunikací s pomocí sluchátek a mikrofonů poprosil, abych dával kolem sebe pozor a hlásil mu případné kluzáky, kterých se v oblasti na letištěm pohybovalo celkem dost. Jako první jsme proletěli na Havlíčkovým Brodem, abych se mohl podívat z výšky dům, ve kterém bydlím. Když jsme se ale dostali nad naši čtvrť, v tu chvíli mi začali brutálně slzet oči.

Letadlo vzlet

Sentimentální hovado

Že by nějaké uzavřené trauma nebo silné emoce z pohledu z výšky? Hovno. Prach, pyl a sluníčko. Ať už jsem schytal cokoliv, brečel jsem víc než chlap, který našel na svém autě škrábanec. Jirka se mě ptal, zda jsem v pohodě a já odpověděl, že nemám tušení. V kapse jsem vylovil kapesníčky a začal utírat slzy. Také jsem si natlačil sluneční brýle co nejvíce na obličej, abych eliminoval maximum odrazů a omezil silné sluneční světlo. Přesto si myslím, že šlo o nějaký bordel, protože jsme nebyli v moc velké výšce a prachu tam bylo asi dost.

Po pár minutách mé utrpení přestalo, a to už jsme letěli směrem k Humpolci. Jirka mi ukazoval vzdálené objekty “Vidíš támhle, jak se to leskne? To je Temelín”. Chvíli jsem předstíral, že vidím, pak jsem přiznával, že vidím kulový a následně jsem ho poprosil, ať mi raději popisuje věci pod námi, protože to, že se někde leskne zadek čáslavského letiště mi může být ukradené.

Havlíčkův Brod a okolí z letadla

Výhled

Co se týče zážitku jako takového, klasifikoval bych to jako průměr. Nebyl jsem pod vlivem adrenalinu a když už jsem nebrečel, spokojeně jsem si to užíval. Občas jsem udělal nějakou fotku, ale především jsem se kochal přírodou a Vysočinou pod námi. Letěli jsme nad pár hrady i zámky ale přišlo mi, že jsme na kvalitní pohled až příliš vysoko, a co se památek týče, líbí se mi spíše vzdálenost “dronu”. Docela vtipné bylo, když mi hodinky za letu oznámili, že jsem splnil svůj denní cíl a ušel 8000 kroků.

Nepříjemný pocit z letu jsem zaznamenal pouze v případě, kdy s letadlem otáčel na stranu a já byl vyklopen hodně na stranu – to bylo lehce diskomfortní. Vzduchové kapsy, které s námi házeli, mi nevadili. Letěli jsme 40 minut a před Brodem Jirka musel vykomunikovat, kdy budeme přistávat. Nebe bylo stále relativně narvané, především bezmotorovými letouny. Za Brodem Jirka otočil letadlo směr letiště a zpomalil, protože před námi přistával kluzák. Poté pilot profesionálně přistál a při otevření ochranného skla jsem si nádechem čerstvého vzduchu uvědomil, jak málo se ho v kabině nacházelo.

Vodní nádrž

Párty

Po mně ještě letěla bratrancova manželka Sára, a já už si mohl spokojeně sednout na zahrádku zdejší hospůdky a dát si pivo. Bratranci jsem přiznal, že si zážitek pravděpodobně zopakuji na podzim, až bude hrát přírody vysočiny různými barvami. Po návratu Sáry, pro niž byl let trochu více adrenalinový než pro mě bylo jasné, že to asi budeme muset zapít. Den tedy završila příjemná konverzace a pár piv.

Párty končila ve dvě v noci (kola už byla dávno), kdy jsem byl v hospůdce už jen já, pilot Jirka a jeho kamarád Mirek. Byl jsem rád, že jsem byl schopen pokecat s novými lidmi, a zase si trochu oprášit své sociální dovednosti. I když co vám budu nalhávat, pro mě je alkohol ideální na uvolnění sociálních zábran, takže po pár pivech to nebylo příliš těžké.

Euforie - zbavte se alkoholu a získejte šťastnější, sebevědomější já

Závěrem

Ač se jednalo o den, který jsem měl plný starých i nových zážitků, jedno bylo jasné – kdybych to neměl s kým sdílet, nebylo by to ani zdaleka ono. Ve finále pro mě bylo důležitější vidět sestřenici a mluvit s ní, nežli s ní sedět na centrifuze – i kdy to samozřejmě byla hezká nostalgie.

A také byla lepší konverzace po letu, nežli samotný let. Můj den plný zážitků nebyl o kolotoči, kole ani letadle, ač by to mohli být hlavní body příběhu. Ten hlavní bod je, že mám v životě lidi, se kterými tyto zážitky mohu sdílet, a kteří mě vždy nějakým způsobem inspirují. A to je mnohem důležitější výška, ve které se zrovna nacházím či hladina adrenalinu v mém těle.

Mohlo by vás zajímat

  • Jaká byla má druhá polovina roku 2023 Neklapla mi kariéra kouče, ale přesto jsem dal v práci výpověď. Nevěděl jsem, vjakém oboru pracovat, a nakonec jsem se rozhodl pro obchod. Hledal a našel jsem s...
  • Jak jsem šel na procházku a ušel 20 kilometrů. Před pár týdny můj kamarád Honza, kterého jsem již na tomto blogu zmiňoval, ušel s partou lidí 35 km během jediného dne. Jelikož příliš nec...
  • Co s tím - práce Poslední týdny jsem zažíval temnější období, které bylo doprovázeno depresí. Součástí problému je i aktuální zaměstnání, o čemž jsem mluvil v minulém článku. Ny...
  • Jak mi život bez Facebooku poskytl osvícení a já našel odpovědi, které jsem hledal. Co chci od života a co chci od své kariéry? Otázky, které v jistých fázích života řešíme všichni, ale často neznáme odpo...
  • Jak jsem se nestal koučem Minulý rok jsem se rozhodl stát se životním koučem. Mým cílem bylo začít dělat něco smysluplného, naplňujícího a pomáhat lidem. Měsíce jsem studovat, cvičil a v...
Slide 1
Učte se ve svém tempu a pohodlí svého domova
Image is not available

Vaření, hra na nástroje, péče o rostliny, malování, osobní rozvoj, levné cestování, umělá inteligence, výchova a mnoho dalšího.

Hledat