Dnes je výročí dne, kdy jsem se narodil. U této příležitosti jsem se rozhodl vydat článek, který reflektuje lekce, jenž bych si měl odnést od malého Lukáše. Lukáše, který byl ještě dítě a koukal na svět očima naivní, hravé a nezkušené osoby. Lukáše, kterému bylo od pěti do deseti let.

Dnes je mi 38 let. Abych to zjistil, musel jsem zadat do googlu spojení “how old am i?” (v překladu “kolik mi je let?”), přejít na kalkulačku z prvního odkazu a zadat tam své datum narození. Neumím totiž věk manuálně spočítat. Zvláště, když do letopočtu zahrnu měsíc a den. Asi bych se za to měl stydět, ale pro mě je to vtipná ukázka mých matematických (ne)schopností. Jelikož jsem byl přesvědčen, že jsem o rok starší, byl jsem příjemně překvapen.

Představivost

Malý Lukáš neměl počítač. Tablety a mobily neexistovali a televize se pouštěla výjimečně. Zábavu mohli tvořit gramofonové desky, na kterých jsme měli hudbu i pohádky, ale většinu času jsem trávil na koberci v obýváku s chevou (plastová stavebnice), vojáčky či malými autíčky.

Hraní často nemělo pravidla a bylo založené na mé představivosti. V mnoha případech tak pluk vojáčků soupeřil s autíčkem pobřežní hlídky na improvizované plastové střeše hotelu. Všechny komponenty jsem měl uloženy ve dvou plastových kulatých krabicích, které jsem vždy vysypal na koberec a po skončení zábavy uklidil a odnesl na své místo. Ale co bych si z toho měl vzít za poučení?

Představivost je skvělý nástroj v každém věku. Hrál jsem si s vojáčky a předstíral konflikty na globální úrovni, ale přitom jsem v základu pacifista a vojně jsem se úspěšně vyhnul. S autíčky jsem trávil hromadu čas, ale řidičák jsem si udělal až nedávno. Plyne z toho, že koníčky a zájmy se mění s věkem, ale představivost máme pořád a nebojím se jí používat. A především, s abcencí akce je představivost pořád jen neškodný myšlenkový pochod.

Lezu na strom

Jaký malý kluk jsem byl dosti živý a nebál jsem se testovat limity. Mohlo jít o lezení na stromy do výšek, ze kterých by při pádu hrozilo vážné zranění, ale i o jízdu na BMX. Nebál jsem se testovat, jak vysoko mohu vyskočit při nájezdu na travnatý kopeček, a to při nedbalém přejíždění silnice bez dostupnosti rozhledu.

Natlučení mých ořechů o rám kola bylo běžné, přelétnout přes řídítka ve vysoké rychlosti a zabrzdit obličejem o hlínu a kamínky – to se mi stalo jen jednou. Domu jsem šel těch 200 metrů jako borec a intenzivní pláč jsem spustil až na pozemku našeho domu. Když jsem si překousl jazyk při skoku z prolézačky ve školce, v nemocnici jsem při jeho zašívání ani nemukl.

Nebál jsem se zkoušet adrenalinové zážitky a když jsem si natloukl hubu, oklepal jsem se a šel jsem to zkusit znova. Ač musím být v pokročilém věku chytřejší co se managementu rizik týče, od tohohle malého Lukáše bych si měl vzít lekci. Není optimální, ani zábavné být posera a občas si natlouct je prostě součást zážitku, který nás posílí.

Incident na chodbě

Pamatujete své oblíbené hračky z mládí? Jednou z mých byl plyšový pejsek, kterému jsem říkal dydýnek. Byl to můj kamarád, který se účastnil mých imaginárních situací nebo se mnou pravidelně spal v posteli. Jednoho večera jsem ale zjistil, že dydýnek zůstal v jiné části města, a já ho nemám k dispozici.

V tu chvíli začal řev epických rozměrů. Nevím, jestli to byla má psychologická manifestace opuštění ze strany mého otce, nebo jiné trauma, pro které bylo absence dydýnka metaforou. V každém případě si pamatuju svůj nezastavitelný řev na chodbě u vchodových dveří domů, který musel být mechanismem na vyřešení nezpracovaných emocí – protože pouhou absenci plyšáka si pro takovou reakci neumím moc představit.

Není dobré chodit s nezpracovanými emocemi v hlavě. Není dobré emoce popírat či ignorovat, je dobré je sledovat, pojmenovat a v případě silných emocí si o nich promluvit s druhou osobou. Emoční inteligence je základem duševního zdraví každého dospělého jedince a zároveň něco, co bychom měli učit děti. Kdyby lidé chápali a dokázali kontrolovat své emoce, svět by byl určitě krásnější místo.

Socializace

Většinu mladého věku jsem trávil na hřišti před domem ve skupině lidí s míčem v ruce. Partu osob pro skupinové hry jsme skládali tak, že jsme chodili po čtvrti a zvonili na zvonky obytných domů vybraných osob. Mnohdy ale tohle nebylo potřeba, všichni věděli, že pro zábavu se chodí na hřiště, a tak chodili automaticky. Na zvonky jsme chodili především v případě, když jsme se snažili přesvědčit rodiče dětí, aby udělili výjimku jejich domácímu vězení.

Ať už šlo o vybíjenou nebo jiné formy míčových her, zábavy vždy bylo až až. A nešlo jen o sport a rivalitu, ale především o socializaci a komunikaci. Ať už šlo o větší skupinky lidí nebo čas, který jsem trávil vždy s jednou blízkou osobou, o socializaci nebyla nouze a strávený čas s lidmi byl naplňující.

V aktuálním věku netrávím ani zdaleka takový čas s lidmi, jako tomu bylo v mládí. Malý Lukáš byl neustále v kolektivu, dospělý Lukáš je spíše samotář. Pracuji ale na tom a socializaci jsem za poslední měsíce vylepšil, protože ať se toho můžu naučit spoustu z knih či videí, nejvíce se toho naučím od ostatních lidí a zároveň jen díky ostatním lidem si vytvořím nezapomenutelné zážitky.

Alfa, beta, omega

Ač jsem vysoký a byl jsem vyšší než průměr i v mládí, nikdy jsem neměl tendence být vůdčím typem. Ano, neměl jsem problém být alfa v limitované skupině (většinou mladších) lidí, které jsem již delší dobu znal, ale vždycky když vstoupil do skupiny někdo nový a s náznakem vůdcovství, okamžitě jsem přepnul na betu.

Rychle a snadno jsem následoval vedení starších dětí, a pravděpodobně často následoval situace, které by mě samotného nenapadli. Neměl jsem odvahu říkat, co si myslím, pokud by má myšlenka byla v rozporu se skupinou. Bylo jednodušší se přidat, když si větší počet lidí utahoval z jedné osoby místo toho, abych se jí zastal.

Bohužel, projevit svůj názor či nesouhlas je pro mě stále problém, zvláště ve skupině lidí, která přemýšlí rozdílně. Jedna věc je diplomacie, druhá věc je ale promluvit, když si myslím, že bych neměl mlčet. Musím najít více odvahy k tomu, abych vyjádřil svůj názor, a chodit více mimo komfortní zónu. Zároveň se nechám od vůdčích typů inspirovat, protože mám jednoduchý výběr - inspirace, nebo závist.

Konflikty

Řešení konfliktů v mládí bylo často zbytečně agresivní. Když jsem se jednou ve škole nepohodl se sestřenicí a došlo k fyzickému souboji, přišla mou rukou bolestivě o znatelný kus vlasů. Byla to ještě doba, když naše třídní učitelka používala fyzické tresty, a tak jsem byl před zrakem celé třídy samozřejmě náležitě odměněn. Paradoxní bylo, že tahání za vlasy jsem měl pravděpodobně odkoukané od ní, staré ježibaby.

Do a ze školy jsem chodil s kamarádem, který bydlel o dva domy nade mnou. Jelikož jsme spolu trávili spoustu času, konflikty byli přirozené. Často jsme je řešili fyzicky, což neobsahovalo pěsti, ale spíše kopy a kravatu, a případně slovně lhaní a manipulaci: “Můj táta má ve sklepě velký opasek, kterým tě seřeže”. Kromě pár nešťastných výjimek ale fyzické konflikty nebyly nikdy vážně, a spíše byli “hravé”.

Násilí nikdy není cesta pro řešení konfliktů. Ty se mají řešit slovně, s klidem a rozvahou, a pokud převezmou kontrolu emoce, je lepší si vydechnout a pokračovat v konfliktu později. Také je nutné rozeznat, do kterých konfliktů má smysl vstupovat. Je třeba dál ale pozor na to, že odložený konflikt je znásobený konflikt.

Pískoviště

Na základní školu jsem chodil pěšky, většinou s kamarádem nebo sestřenkou, se kterými jsem chodil do stejné třídy. Jednoho dne jsme se sestřenicí ráno v šatně školy vyhodnotili, že půjdeme žít odlišný život, a tak jsme se ještě před začátkem vyučování sebrali a ze školy odešli.

Rozhodli jsme, že budeme žít v bunkru postaveném z pískoviště na hřišti před naším domem, nebo pod nedalekým mostem. V poledne nás odchytili rodiče při pohybu mezi těmito dvěma vysněnými přístřešky. Obdrželi informaci, že jsme nedorazili do školy a samozřejmě o nás měli strach. Trest za nás výlet do říše snů byl samozřejmě bolestivý.

Příčina má následek. Je nutné oddělit sny a realitu, a jednat pouze na základě realistických předpokladů. Mohu snít, že budu létat, ale nebudu to zkoušet střemhlavým skokem ze sedmého patra.

Vůně cukroví

Vánoce jsou svátky, na které mám spoustu krásných vzpomínek. Máme velkou škálu souvisejících činností, jako sledování kapra ve vaně, zdobení stromečku, štědrovečerní večeře s unikátním bramborovým salátem v každé rodině, zvoneček oznamující příchod Ježíška a rozbalování dárků.

Co mi ale z mládí vzpomínkami vyčnívá je pečení cukroví s mamkou. Výběr formiček a následné vykrajování z připraveného těsta, vnášení na plech a čekání, až těsto v troubě ztvrdne a chytne barvu i chuť. Následné slepování krémem a ochutnávání, ale především ta vůně a skvělá atmosféra.

Měl bych si užívat i ty malé momenty. Život není o splněných snech, ale cestě k nim. Život je často o stereotypu a maličkostech, ale zároveň i blízkých lidech. Nikdy nevíme, kolik času s někým máme, protože jediná jistota v našem životě je to, že jednoho dne umřeme. 

Malý Lukáš tohle vůbec neřešil, a díky tomu mohl žít více bezstarostně. Paradoxně, i ta znalost mi dává určitou bezstarostnost, protože když vím, že jednoho dne umřu, všechny ty životní výzvy zase nejsou tolik strašidelné. V každém případě je ale třeba se občas zastavit a upéct si perníček s blízkou osobou. Taková vzpomínka bude vždycky mnohem cennější než materiální věci, kterými se obklopujeme.