Jako dítě jsem spoustu času trávil na hřišti před našim domem. Hráli jsme míčové hry, lezli po stromech a ubližovali si pokusy o salta a přemety do trávy. Ač jsem zde potkával spoustu dětí z okolí, svou spřízněnou duši, která žila také nedaleko, jsem poznal až o pár let později.

Sedím ve svém pokoji, poslouchám rádio Vysočina a mám připravené prsty na tlačítkách Rec/Play. Končí reklama a já stisknu obě tlačítka, čímž spustím záznam písně, která v rádiu začíná hrát. Tento záznam se ukládá na audiokazetu, tedy médium s páskou, která má 45 minut nahrávacího času na každé straně. Tímto způsobem buduji svou kolekci písniček.

Bývávalo

Byli to časy, kdy mobilní telefony měli zcela jiný význam – mobilní totiž znamenalo, že já musím při zvonění telefonu být mobilní, vstát z gauče a dojít na chodbu, kde se telefon připojený drátem do telekomunikační sítě nachází. Vrcholem televizní zábavy byla TV Nova a její kadence dabovaných filmů a sobotních nočník eroťáků, které jsem nahrával na videokazety. Když jsem se chtěl dívat na epizodu Star Treku, která Česká televize po několika reprízách vysílala v pět ráno, musel jsem vstávat v pět ráno.

V rádiu frčeli aktuální hitovky jako Aqua Girl či Tubthumping. iPod byl ještě daleko, a proto byl standardem pro muziku ve sluchátkách walkman. Toto zařízení na přehrávání audiokazet bylo většinou na tužkové baterie. Když končila jejich životnost, poznalo se to na tom, že přehrávané skladby začali mít pomalejší tempo. Zdroje zábavy se kradli ve velkém jako dnes, akorát mnohem složitěji – hudba se kopírovala z kazet na kazety a každá kopie byla horší a horší, filmy se na videokazetách museli klonovat díky dvou videorekordérům a ztráta kvality byla s každou kopií a přehráním také dost zřetelná.

Zázraky moderních technologií

Komplikované bylo shánět počítačové hry. Originály stáli hromadu peněz, a proto se všude šířili nelegální kopie. Přesun dat tenkrát probíhal na disketách, což bylo zoufale pomalé a nestabilní přenosové médium. Mnohé hry kvůli velikosti navíc vyžadovali na přenos více disket, a jedna z nich se vždy porouchala. Na některé hry jsem tak musel čekat týdny, nežli všechny diskety úspěšně přešli přes několik lidí v několika pokusech, a data byla úspěšně přenesena z počítače A do počítače B.

Píchou mého vlastnictví byla tenkrát 486ka, která měla i barevný monitor, jenž byl stejně hluboký jako široký. Tento počítač měl horší výkon než dnešní tlačítkový telefon pro důchodce. Klávesnice jsme tavili mlácením enteru u olympijských her, a myš ještě fungovala na principu kolečka vespod myši, které se muselo pravidelně čistit, protože lapalo prach rychleji než svobodná čtyřicítka.

Diskotéka

Jednoho dne jsem pravděpodobně na hřišti zaslechl zvěsti o tom, že jakýsi chlapec bydlící pár domů ode mě pořádá v garáži diskotéku. Kromě několika veřejných dětských diskoték jsem žádnou podobnou party ještě nenavštívil, a tak jsem byl natěšen a rozhodnutý situaci omrknout. V garáži se nacházeli známé i neznámé děti a diskotéka měla od pohledu úspěch.

Rád bych vám popsal celou situaci blíže, ale mám v hlavě spíše jen záblesky, a především můj popis nebude odpovídat tomu, jak se to skutečně stalo. Spousta našich zážitků a vzpomínek se totiž může zakládat na realitě, ale jiné osoby se stejným zážitkem si ho budou pamatovat jinak – naše paměť není v tomto ohledu příliš spolehlivá. Hlavní pointa této historky je ale ta, že jsem přišel k Honzovi, představil se a poprosil ho, zda by mi mohl zahrát nějakou mou písničku. Jestli jsem si audiokazetu vzal prozíravě sebou nebo pro ni skočil nadšeně domů až po konverzaci, to už si pamatuji velice konfliktně. Tento den byl počátkem velkého přátelství.

O Honzovi a velkém repráku

Honza je o dva roky mladší než já, ale velice rychle jsme zjistili, že nás pojí spousta zájmů. Ať už jde o taneční hudbu či počítače, dokázali jsme si navzájem předat spoustu názorů a zkušeností. Jak já byl více zběhlý v oblasti výpočetní techniky, Honza měl více našlápnuto v oblasti elektroniky. V mládí si třeba sám stavěl reproduktory, z jejichž výkonu jeho rodiče rozhodně nebyli nadšeni.

Honza chodil na stejnou střední školu já a pro něj elektrotechnické zaměření dávalo smysl (u mě se jednalo o chybu ve volbě). Společně jsme v mládí testovali zakázané ovoce ve formě cigaret, alkoholu a marihuany. Jednou jsme společně vyzkoušeli i houbičky lysohlávky pro halucinogenní efekt. Místo halucinací jsme však nebyli schopni dát dohromady kloudnou větu, a naše konverzace probíhala ve formě náhodných slov a následného smíchu – nezapomenutelné.

Dynamika vztahu

Ze začátku našeho kamarádství jsem byl pro Honzu jako starší jedinec v mnoha ohledech vzorem. Ať už šlo o znalosti či zkušenosti, já byl alfa samec. Jelikož byl ale Honza mnohem lepší v komunikaci s lidmi (snadno si dělal přátele) a celkově cílevědomý, pracovitý a schopný dotahovat věci do konce, byla jen otázka času, než se role promění.

Již si nepamatuji, jestli byl na střední nebo v prváku vysoké školy, ale odjel tenkrát na lyžák a když se vrátil zpět, něco bylo jinak. Díky jednomu úspěchu, který tam zažil (nebudu zde rozebírat), začal být Honza mnohem asertivnější než dříve. Byla to přirozená evoluce jeho životního pohybu vpřed, zatímco já stál víceméně na místě.

Mistr ochuzený

Naše výměna dosavadních rolí pro mé ego představovala problém. Ze žáka se stal mistr, ale já ještě nebyl u konce s výukou. Honza měl zdravou dávku sebevědomí, zatímco já zůstával ve své ulitě a komfortní zóně. Místo toho, abych se od něj inspiroval a učil, záviděl jsem a žárlil. Honzovi jsem to neřekl, ale muselo to být na mém chování občas poznat.

Závist je běžným ukazatelem emočně nevyvinutých jedinců, což já rozhodně byl. V malé míře občas pociťuje závist každý z nás, ale je rozdíl mezi krátkodobou emocí a mezi našim cíleným rozhodnutím závidět. Můžu závidět skvěle vypadající ženě to, jak vypadá, ale už nechápu, jaký problém jí dělá její atraktivita v určitých oblastech života (musí neustále odhánět chlapy, lidé budou podceňovat/přeceňovat její inteligenci nebo podceňovat její schopnosti atd.).

Upgrade

Honza mě v průběhu času předčil ve všem. Já selhal ve vztazích, on zažíval dlouhodobé a s fajn ženami. Neměl jsem řidičák, on ano i řádku vlastních aut. Neuměl jsem hospodařit s penězi, on to měl v malíku. A když já selhal v podnikání, on vytvořil z podnikání velice úspěšný business. Především byl ale vždy otevřený a vždy skvělý kamarád, tedy rozhodně lepší osoba, než jsem byl já.

Z pohledu každého by bylo Honzovi co závidět, ale už pár let to nedělám. Nemohu například závidět jeho úspěchu jako podnikatele a fňukat, že on má pár BMWček. Já mám úplně stejné možnosti jako on a je má vlastní chyba, že finanční úspěch zatím nemám. Lidé dnes velice snadno ukazují prstem na úspěšné lidi a myslí si, jak mají snadný život, ale za tím úspěchem stojí hromada tvrdé práce, morálka a odhodlání.

Pokora

Je to již pár let, co jsem si řekl, že závist nemá žádný význam a místo toho budu Honzovi vše přát – a také to dělám a cítím se skvěle. Je strašně dobře, že už dlouho nejsem malým žárlivým člověkem a místo závisti Honzu beru jako zdroj inspirace. Co bych se od něj měl učit? V první řadě je to jeho schopnost komunikace, kdy se dokáže skamarádit poměrně s každým. Je jeden z těch lidí, kterého budete mít prostě rádi, protože on bude mít rád vás – pokud teda nejsi kretén. Honza nikdy neměl problém se socializací a vždycky ví, jak se spřátelit a na co se zeptat.

Jako další lekci, kterou si od Honzy můžu vzít je pokora. Ač je v životě i businessu úspěšný člověk, nezměnilo ho to, což rozhodně není tak lehké, jak se zdá. Zvládnout úspěch je stejně těžké jako zvládnout neúspěch. Určitě jste potkali úspěšné lidi, kteří mají pocit povýšenosti či nadřazenosti. Honza ne, dokáže se bavit s miliardářem stejně jako s řadovým grafikem.

Mluv

Narozdíl ode mě Honza dokázal využívat lidi a své kontakty. Nemyslím tím zneužívat, protože on se vždy hlásí jako první, když má někdo problém, ale umí si říct o pomoc. Zatímco já se s problémy většinu života potýkám sám a pořád mám problém tento mindset (nastavení mysli) změnit, Honza nikdy neměl problém kooperovat či přijít pro radu.

Dokázal se mi také vždy otevřít a mluvit o všem – úspěších i selháních, zatímco já zmiňoval pouze své úspěchy a ty důležitá, hluboká selhání tajil. Některé věci, jako třeba můj problém s gamblingem, se Honza dozvěděl až na mém blogu. Nyní se snažím o svých selháních mluvit, i když stále je pro mě pohodlnější to psát, a ne probírat s někým osobně. Tak či tak se ale rozhodně snažím být po jeho vzoru otevřenější.

Spolu a navždy

S Honzou se známe již přes dvacet let. Ač jsem se vždy nechoval jako nejlepší kamarád, on se choval ke mně vždy skvěle a nikdy nade mnou nezlomil hůl. Když mi před lety oznámil při ranní cestě do práce zasnoubení se svou stávající ženou, byl jsem ten den mrzutý a přemýšlel nad svými problémy místo toho, abych mu vyjádřil dostatečnou radost a podporu. Byl to však jeden špatný okamžik a teď ví, že má podpora a radost z jejich svazku je trvalá záležitost.

Honza má skvělou rodinu, naplňující práci, sbírá starou audiotechniku a má i přes zdánlivě dokonalý život své problémy stejně tak, jako všichni ostatní. I přes to, jak je svým naplňujícím životem vytížen, si na mě občas udělá prostor a o to je veškerý čas s ním strávený pro mě cennější. A jelikož je to v některých ohledech docela expert a například nedávno skrz něj během bouřky projel blesk, je otázka, kolik času nám ještě zbývá :-)

Jako rodina

Cenný čas netrávím jen s ním, ale i s celou jeho rodinou – manželkou Milenou, která pro mě může být vzorem optimální partnerky, i dvěma fantastickými dcerami, se kterými se snažím budovat dobré vztahy a dát jim čas a pozornost vždy, když je vidím. A kdybych té radosti při jejich návštěvě neměl dostatek, hned za plotem má skvělého tchána a tchýni Romana a Miloslavu. Jeho život je z určité části parádní proto, protože se obklopuje skvělými lidmi, a to by měl dělat každý z nás.

S Honzou jsme toho v životě zažili hodně. Hrávali jsme spolu na svatbách nebo dětských dnech, podpírali se při ranních cestách z barů a byli u spousty důležitých okamžiků toho druhého. I když mám skvělých přátel víc a jsem za to vděčný, Honza pro mě bude vždycky v srdíčku jako jednička, už proto, kolik času a zážitků nás pojí a proto, že nade mnou nikdy nezlomil hůl. Honzo, mám tě rád a děkuji, že tě mám! A vám ostatní přeji, abyste měli také svého Honzu. Pokud nemáte, zvedněte zadek a jděte ho najít – stojí to za to.