Je to pár týdnů zpět, co jsme společně s psycholožkou Hanou přednášeli studentům prvních ročníků vysoké školy o osobním rozvoji. Minulý týden jsem popsal koncept a přípravu přednášky z hlediska obsahu, v tomto článku popíšu mou přípravu z hlediska prezentace a vystupování na veřejnosti.

Jako rychlé opáčko uvedu, že s mou kamarádkou, psycholožkou Hanou, jsme se rozhodli vytvořit kurz seberozvoje pro nastupující studenty prvních ročníků na vysoké škole. Dohodli jsme se na obsahu, který pokrývá základy osobního rozvoje a zdravých návyků, obsah sepsali a roztřídili a základ přednášky byl hotov. Tento článek začíná zhruba dva týdny před přednáškou, kdy začínám řešit i další aspekt mého závazku – veřejné vystupování.

Paměť

V první řadě jsem řešil, jakým způsobem budu prezentovat samotný obsah. Budu si muset zapamatovat spoustu faktů, nebo to budu číst? Budou mi stačit jen nějaké poznámky? Musím uznat, že kdybych měl prezentovat to, co Hana, tedy konkrétní rady a tipy, určitě bych potřeboval minimálně komplexnější poznámky a vše bych se šprtal již týdny dopředu. Moje role ale nakonec obnášela sdílení mých zkušeností z let minulých, což bylo často formou příběhů.

Díky tomu jsem si do poznámek zapsal vždy jen hlavní body příběhu, které bych měl pokrýt, ale samotný příběh jsem nechal na improvizaci. Jelikož jsem si nic nevymýšlel, ale jen sdílel pravdu, bylo v základu snadné odvykládat mé příběhy z minulosti. Samozřejmě, každý příběh se s dalším vyprávěním trochu mění, a každá historka obsahovala poučení, které jsem nechtěl v rámci tématu opomenout. Z toho důvodu jsem si udělal poznámky, které hlavní body registrovali, a celá přednáška se mi tak vešla na jednu oboustrannou A4ku.

Mluv

Příběhy jsem si během dvou týdnů před přednáškou samozřejmě často sjížděl v hlavě, ale nebylo to jediné, na co je třeba se soustředit. Když už se chystám přednášet, musím řešit také svůj prezentační styl a řeč těla. Osobně mám výhodu v tom, že mám životní zkušenosti jako DJ, a také jsem párkrát moderoval akce jako ples, dětský den apod. Nedělá mi tedy vyloženě problém si vzít do ruky mikrofon a začít mluvit před skupinou lidí, protože v tom mám zkušenosti, ačkoliv většina těchto zkušeností byla získána pod vlivem alkoholu.

V čem zkušenosti nemám je prezentace odborné přednášky. V minulosti jsem spíše tvořil zábavu nebo vyplňoval čas, nyní jsem musel srozumitelně předat informace, jež by měli vézt k vytvoření zájmu o danou oblast. Zároveň budu otevřeně mluvit o osobních věcech, selháních a emocích. Pokud čtete tento blog, víte, že se občas nebojím otevřít. Příkladem budiž třeba příběhy mých mladických vztahů. Tentokrát ale nebudu schovaný za svou klávesnicí, budu některé své zážitky sdílet naživo, veřejně, s očima lidí upřenými na mě.

Veřejné vystupování 101

Co se týče veřejného vystupování, existují určité univerzální parametry, které odlišují úspěšné řečníky od těch neúspěšných. V první řadě jde o řeč těla a gestikulaci. Pokud vidíte charismatickou osobu, která prezentuje veřejně něco odborného, nikdy nestojí jako mrtvola bez pohybu. Často vystoupení doprovází živá řeč těla a především gestikulace rukama. V minulosti jsem byl hodně “zaprdnutý” jedinec s nízkým sebevědomím a mé ruce jsem během svých monologů používal dosti limitovaně. Poslední dobou se ale snažím si své chování v tomto ohledu zvědomovat a využívat ruce během mluvení nezávisle na tom, zda své myšlenky prezentuji jedné, či desítkám osob.

Dále je třeba mít jistou dávku sebevědomí, nebo to alespoň “předstírat”. Když si stoupnu rovně a dám ramena dozadu, působím jako sebevědomá osoba, a to se přenese i do mého projevu. Funguje to stejně jako s úsměvem – pokud si chcete zlepšit náladu, pak se začněte fyzicky usmívat a uvidíte, že to bude mít určitý vnitřní efekt. V tomto ohledu byla má strategie jednoduchá – stát rovně, dělat klidné, plynulejší pohyby a především gestikulovat rukama. Celou přednášku jsem si také jednou jsem důkladně otestoval před zrcadlem.

Blok

Pokud vystupuji na veřejnosti, měl bych se snažit, aby nebyl žádný “blok” mezi mnou a publikem. Blokem se rozumí například stolek na pódiu, za který si stoupnu. Ten vytvoří bariéru, pokrývající spodní část těla. Mohou to být také desky s poznámkami, které držím před sebou a zakrytím části těla vytvářím blok mezi mnou a publikem. Blokem se rozumí i mikrofon, který si držím před hrudníkem a vytvářím tak další bariéru mezi mnou a diváky. Pokud chci navázat s publikem co největší spojení, potom chci být co nejvíce otevřený, nemít překřížené nohy ani ruce a nemít před sebou žádnou bariéru.

Stejně to vidí i Hana, která z tohoto důvodu nerada používá mikrofon, který se musí držet v ruce, a já s ní musím souhlasit. Ač mi držení mikrofonu vyhovuje, protože je to můj běžný zvyk z praxe DJe a bariéra, která mi poskytovala jistou dávku bezpečí, pro přednášení není příliš vhodné mikrofon držet. I když minimalizuji bariéru tím, že držím mikrofon výš pod bradou, stále vzniká problém, že při mluvení a držení mikrofonu mi pro gestikulace zůstane pouze jedna volná ruka. Nakonec jsme si tedy zařídili klopové mikrofony, které náš pohyb ani otevřenost nemohli limitovat.

Neber, dávej

Spousta lidí přednáší s tím, aby brala. Ať už je to proto, aby si zvedli ego, zlepšili image nebo si udělali si marketing na svůj produkt. Každý slide jejich powerpointové prezentace má odkazy na jejich sociální sítě a když jim někdo položí otázku, odpověď je “Kupte si můj produkt” nebo “Vše je popsané na mém webu”. Především je ale přednáška o nich, jejich titulech a historii, a méně o samotném obsahu a snaze něco dát.

Abych byl efektivní přednášející, potom bych se měl ukázat s postojem, že chci něco předat. Já něco vím, něco jsem zažil, mám pocit, že by vám to mohlo pomoci a tak to s vámi nasdílím. Mou misí je dávat, ne brát. Už toto myšlenkové nastavení mi trochu sníží nervozitu, protože ta přednáška není o mně, ale o obsahu a myšlenkách. Mým úkolem je něco předat, a ne ze sebe udělat střed zájmu. Tím je obsah přednášky.

Autenticita

Zároveň je zcela v pořádku, když budu nervózní, protože stres je běžnou součástí veřejného vystupování. Je dobré být sám sebou, se všemi chybami a nedostatky, které to může přinést. Když budu hodně ve stresu, potom párkrát dlouze vydechnu s kratším nádechem, čímž snížím svůj srdeční tep a také hladinu stresu. A vždycky mohu použít dech, jenž udělá pes předtím, než usne. Nadechnu se nosem na plné plíce a předtím, než vydechnu, udělám ještě jeden malý, dodatečný nádech. Potom veškerý obsah plic dlouze vydechnu pusou. Tímto způsobem jsem schopen regulovat svůj autonomní nervový systém. Je těžké regulovat mysl myslí, a proto se mysl reguluje tělem, k čemuž je dech skvělý nástroj.

Uvedu ještě jeden tip, který se vám může při veřejném vystupování hodit. Řekněme, že se přeřeknu a prohlásím nějakou kravinu. V tom případě mám dvě možnosti. Tou první z nich je předstírat, že se nic nestalo. Nebudu přeci poukazovat na svou chybu, ještě bych se za ní styděl. Problém je, že z toho může vzniknout podivné napětí. Publikum o chybě ví a tím, že já jí neoslovím, vlastně předstírám, že k ničemu nedošlo. Paradoxně tak chyba zůstane v hlavách lidi a možná bude vyset v průběhu přednášeni i v té mojí. Druhým, elegantnějším řešením, je chybu přiznat a zasmát se jí. Tím celou záležitost okamžitě uzavřu, jak pro sebe, tak pro obecenstvo, a převezmu nad chybou kontrolu.

Připraveno

Obsah mám v hlavě mnohokrát zopakován a pro případné výpadky mám svůj list s poznámkami. Jak jsem psal, přednes jsem si jednou vyzkoušel před zrcadlem, ale jinak spoléhám na své zkušenosti. Pokud jste v oblasti veřejného vystupování nováčky, potom může být trénink před zrcadlem skvělý pomocník. V základu jsem ale opět využil YouTube a Google a hledal tipy a triky od lidí, kteří mají zkušenosti. A o tom celá fáze přípravy je, sběr dat, jejich vyhodnocení a aplikace či trénink dovedností, které považuji za důležité.

Je den před přednáškou a cítím lehce nervózně, ale více natěšeně. Poslední dva týdny jsem jezdil vlakem s respirátorem, abych nechytl ve vlaku plném školáků nějaký muribundus, který by mě vyřadit ze hry. Jsem zdravý, a teď se ještě musím kvalitně vyspat, což mi dělá vždy před nějakou událostí, na kterou jsem natěšen, problém. V poledne si děláme s Hanou generální zkoušku, vychytáme poslední nedostatky a v jednu hodinu nás čeká samotná přednáška.

A jak to celé dopadlo se dočtěte v příštím článku.