Společně s psycholožkou Hanou jsme sestavili obsah pro přednášku studentů prvních ročníků vysoké školy. Já jsem se také dopředu připravil abych věděl, jak mluvit na veřejnosti. Nyní přichází den zúčtování, již není čas nic ladit, je čas jednat. Pojďme se v závěrečném článku z této série podívat, jak přednáška dopadla.

Je úterý ráno a po překvapivě dobrém vyspání přicházím k Haně do kanceláře. Nebudeme sedět na dvou křesílkách prosluněné kanceláře, které má vyhrazené pro osobní konzultace. Také nebudeme sedět u pracovního stolu a něco psát, protože obsah už je hotový a powerpointová prezentace také. Vše je doladěno, letáčky na závěr přednášky vytištěny, zbývá už jen udělat generální zkoušku a poté odprezentovat samotnou přednášku.

Generálka

Je pár hodin před přednáškou a připojujeme v kanceláři Hany její notebook na projektor. Spouštíme na něm prezentaci, bereme si k ruce poznámky a začínáme generální zkoušku. Projedeme celou prezentaci tak, jak ji za pár hodin budeme odříkávat před studenty prvních ročníků, samozřejmě s lehce jinými slovy, ale stejným obsahem. Zároveň si zapínáme stopky, abychom znali čas přednášky a mohli dodatečně upravit obsah či změnit priority.

Během generální zkoušky narazíme na drobností a provedeme lehké úpravy, ale necháváme to víceméně improvizaci v průběhu přednášky, na větší změny již není čas. Pomalu vycházíme do přednáškové místnosti, abychom si zapojili a vyzkoušeli mikrofony a byli tak připraveni. Jsme tam zhruba o půl hodiny dříve a za stolem na podiu stále sedí vyučující, na kterého čeká fronta studentů. Dokončuje se proces tvorby rozvrhů. Necháme je dělat svou práci a na druhé straně stolu si nasazujeme klopové mikrofony a poté je testujeme s podporou kámoše od IT.

Příprava

V tuto chvíli může být v místnosti tak 100 studentů, ale více jich odchází, nežli přichází. Dle dat je přihlášeno na naši přednášku (workshop) 300 studentů a zbývá ještě půl hodiny. Uvidíme, kolik jich tedy reálně dorazí. S mikrofony je tradičně problém, ačkoliv včera fungovali, dnes se nějak nechtějí rozjet. Přednášková místnost je stavěna na to, aby byl hlas přednášejícího slyšet i bez mikrofonů, nebo lze využít mikrofony do ruky. Nechceme ale moc křičet a mikrofon do ruky nevidíme jako ideální možnost, což jsem popisoval v minulém článku o veřejném vystupování.

Po pár minutách zkoušení a testování naše klopové mikrofony přidělané na oblečení fungují, na projektoru máme zapnutou naší powerpointovou prezentaci a technicky jsme tedy plně připraveni. Sdílíme si poslední informace a pomalu se připravujeme na začátek. Jsem nervózní a je to na mně vidět, ale stres beru jako něco, co mě nabudí k optimálnímu výkonu. V tomto ohledu je pozitivní, že na přednášku dorazilo ve výsledku zhruba jen 60 studentů, a stres je tedy menší, než by byl v případě plné místnosti.

1, 2, 3, start

Párkrát se krátce nadechnu a hluboce, dlouze vydechnu, abych zklidnil svůj tep. Zapínám si mikrofon a předstupuji před mladé studenty. “Krásný dobrý den, dámy a pánové, vítejte na přednášce Jak být úspěšným vysokoškolákem. Mé jméno je Lukáš Mikula a nejprve vám vysvětlím, proč vás někdo, kdo nikdy neudělal vysokou školu bude poučovat o tom, jak v ní být úspěšný”. První věta je za mnou a můžeme odstartovat.

Můj přednes je klidný a plynulý a pomalu chodím sem a tam, přičemž nezapomínám gestikulovat rukama. Udržuji oční kontakt s obecenstvem. Má úvodní řeč začíná ve chvíli, kdy jsem selhal v podnikání. Následně popíšu svůj pasivní stav, motivaci pro změnu a transformaci, kterou jsem prošel. Ve finále představím Hanu a předávám jí slovo. Celý úvod mi zabral asi 10 minut, ale byl nutný. Studenti musí pochopit, že já jim mohu předat cenné informace a zkušenosti nejen o tom co dělat, ale i nedělat.

Pohyb a vzdělávání

Poté, co Hana odprezentuje sebe a své služby, přecházíme do prvního segmentu. Já tu mluvím o tom, jak jsem se na střední škole vyhýbal pohybu a i týmovým sportům, protože jsem měl často pocit, že jsem v nich špatný a nechci kazit zábavu ostatním. Ve finále šlo ale jen o opodstatnění, proč nedělat něco, z čeho mám strach. Jednoduše mi chyběla odvaha něco zkusit a dát tomu vše – když to nezkusím, potom neselžu. Poté následovala Hana se svými tipy pro pohyb a jako přechod do další sekce jsem odprezentoval závěrečnou radu já.

Následně jsme přešli ke vzdělávání, u kterého jsem vyprávěl o své maturitě. Když jsem maturoval z elektroniky, měli jsme celkem 50 maturitních otázek a z těch si losovali ke zkoušce dvě z nich. Z těch 50 otázek jsem uměl pouze dvě. Uměl jsem úplně první, odpory, a poté druhou, kterou mi vysvětlil kamarád Honza. Díky němu jsem uměl otázku o usměrňovačích, kterou jsem si dílem štěstí a náhody u maturity vytáhnul. Odmaturoval jsem díky tomu, že mi někdo pomohl, a to bylo pointou celého příběhu. Bez Honzy bych totiž maturitu musel opakovat.

Emoce, stres, úzkost

Po spánku a stravě, kde jsme mluvil o svém dřívějším, relativně “nasrat” nastavení, jsme přešli k emocím. Zde jsem sdílel příběh z doby, kdy jsem zhruba ve 20 letech konzultoval jedné třídě zdravotnic jejich maturitní ples. Jako součást mých služeb jsem dělal videa na projektor pro každou nastupující, pomáhal jim s výběrem hudby pro nástup i samotným nástupem. V den plesu do kulturního domu také přijel kamarád Honza a Pavel, kteří zajišťovali doprovodnou laser show.

Když přicházel čas ostrého nástupu, některé technické věci nefungovaly tak, jak by měli, a na mě se navalil stres. V té době jsem nevěděl (neměl nástroje), jak s ním pracovat, a tak jsem nejprve divoce pobíhal po pódiu a snažil situaci řešit a následně jen sklesle seděl, přičemž jsem byl celý bledý. Vím, že kamarád Pavel mi říkal, ať se uklidním, ale tato rada mi příliš nepomohla.

Následně jsem studentům řekl, že v tuto chvíli, tedy když před nimi stojím a přednáším, cítím stejnou dávku stresu. Tentokrát je ale rozdíl v tom, že chápu, jak stres funguje a beru ho jako pozitivní nástroj. Zároveň, pokud bych měl nadměrnou hladinu stresu, mohu využít delší výdechy a fyzickou a emoční všímavost k uklidnění.

Vztahy a komunikace

V tomto článku nebudu sdílet všechny své příspěvky z přednášky, protože bych asi musel články znovu rozdělit. Místo toho nasdílím svůj poslední příběh, a ten se týká komunikace. Opět v něm figuroval můj kamarád Honza. Je vidět, že měl na můj život opravdu zásadní, pozitivní vliv.

Tento příběh se stal po mé maturitě. V jádru jsem introvert, a v době příběhu jsem již někdo, kdo se příliš nesnaží o navazování kontaktů či komunikaci. Skupiny lidí mi vysávají energii a cizím lidem se spíše vyhýbám. Neumím navazovat nové kontakty. Jednoho dne se s Honzou ocitneme se skupinou lidí, z nichž většinu z nich neznám. Po chvíli slyším, jak se dva kluci baví o tvorbě hudby, což bylo něco, co jsem v té době také praktikoval.

Následně slyším Honzu, jak mi říká “Hele Lukáši, baví se o tom, co tě zajímá”. Chtěl mi tím jemně naznačit, že bych se mohl zapojit do debaty. Já ale zamrznul a dělal, že nevnímám. Můj problém byl ten, že mi velmi záleželo na tom, co si okolí myslí. Měl jsem strach mluvit a něco nasdílet, abych se neztrapnil. Neměl jsem odvahu se seznámit, abych nezažil vyloučení. Dnes bych to ale dělal jinak. Neřešil bych, co řeknu já, ale to, na co se zeptal, a co bych se od těch lidí mohl naučit.

Otázky a odpovědi

Jakmile jsme prošli základní témata, která jsme nechtěli vynechat, každý z nás poskytl jeden životní a knižní tip. Moje poselství, které jsem studentům předal, bylo: “Internet je plný špatných rad, a nejvíce je jich na TikToku”. Tato rada samozřejmě značí, že bychom v dnešní době informačního přetlaku měli kriticky přemýšlet. Ptát se, odkud informace pochází a zda se zakládají na zkušenostech či výzkumech, nebo jsou jen založené na “jedna bába povídala”.

Jako knižní tip jsem dal studentům Atomové návyky od Jamese Cleara. Tato kniha je v podstatě základ osobního rozvoje a poskytuje nástroje a návody k formování nových návyků a rozbíjení těch špatných. Poté jsme přešli na otázky a odpovědi, a po jednom dotazu studenta nastalo ticho na pěšině. Jelikož to nevypadalo, že by se spustila nějaká zásadní debata a nám zbývalo ještě půl hodiny, pokračovali jsme v dalším obsahu, který jsme ponechali stranou jako bonus.

Jedeme dál

Ač jsou následující témata důležitá, v rámci naší přednášky byla vedlejší. Jednalo se oblasti komfortní zóna, práce a peníze, spiritualita, meditace, mindfulness a otužování. Ač jsme tyto témata necvičili v rámci generální zkoušky, nebyl problém je odříkat a sdělit studentům důležité informace. Také jsem měl možnost udělat v průběhu praktické cvičení.

“Posaďte se rovně, zhluboka se nadechněte nosem a vydechněte pusou. Znovu, hluboký nádech nosem, výdech pusou. Znovu, a tentokrát při výdechu pomalu zavřete oči. Soustřeďte se na svůj dech. Kde nejvíce cítíte svůj nádech? Je to v nose, krku, hrudi nebo břiše? A kudy proudí váš výdech, cítíte to? Zaměřte se na svůj dech, a soustřeďte se pouze na něj”. Po pár vteřinách ticha řeknu “Nyní pomalu otevřete oči. To, co jste nyní dělali je naprosto základní forma meditace”. Toto cvičení nám přišlo důležité jako demonstrace toho, že meditace není (i když může být) spirituální záležitost a je to vyloženě nástroj na trénování soustředění.

Závěr

V závěru přednášky jsme studentům poděkovali za účast a popřáli hodně štěstí. Nabídli jsme jim letáčky, které jsme rozprostřeli na stolek na pódiu. Většina studentů si poté letáček vzala a poděkovala, přičemž někteří ještě přišli s dodatečným dotazem. Většina dotazů se týkala studia, a v tomto ohledu jsem je musel směřovat k Haně. Zároveň mi ale i jeden student říkal, jak se otužuje v zimě podle Wim Hofa, a zaslechl jsem i chválu naší přednášky.

Ve finále to ale není o nějakém nafukování ega nad naším úspěchem. Pokud naše přednáška alespoň jednomu studentovi něco dala či poskytla jiný pohled, díky kterému se stane lepší osobou, potom jsme uspěli. Z mého hlediska vše dopadlo naprosto skvěle, stres jsem využil ve svůj prospěch a s Hanou jsme si užili předávání tipů i životních zkušeností. A byla to skvělá týmová práce, na což nejsem moc zvyklý, protože jsem v minulosti vždycky spíše pracoval sám. Nyní ale chápu, že možnosti a obzory se nám otevírají jen díky ostatním lidem, a mezilidské vztahy by tak měla být jedna z priorit pro rozvoj a úspěch. Což v přednášce určitě také zaznělo.