a ušel 20 kilometrů. Před pár týdny můj kamarád Honza, kterého jsem již na tomto blogu zmiňoval, ušel s partou lidí 35 km během jediného dne. Jelikož příliš nechodí, jeho výkon mě motivoval k tomu, abych si vyzkoušel něco podobného. Obul jsem si tedy botky a vyrazil na procházku.

To, že se jednoho dne sám půjdu nějakou delší trasu byl jeden z těch zážitků, nad kterým jsem uvažoval, ale nechával ho v mixu někde vzadu hlavy. Až díky Honzově výkonu jsem začal nad tímto počinem přemýšlet hlouběji a rozhodl se turistický zážitek realizovat. Pojďme se podívat na celý proces od začátku do konce.

Průzkum

Ač jsem byl v posledním roce s kamarádkami na několika výletech a procházkách, nikdy jsem nešel na delší turistickou trasu sám. Mám pojem o tom, že existují nějaké turistické značky a cesty, ale jakou trasu si vybrat, kam jít, kde začít, podle čeho se orientovat – to je zcela mimo můj běžný skillset (seznam dovedností).

Jako první jsem se musel rozhodnout, kam půjdu. Chtěl jsem něco v okolí Brodu, a nejlépe trasu v tom smyslu, že někam přijedu veřejnou dopravou a z destinace půjdu právě do Brodu, abych nemusel čekat na nějaký spoj zpět. Na webu pro turisty jsem našel trasu Havlíčkův Brod – Chotěboř, která má kolem 20 km a vypadá celkem jednoduše. Žádné obří kopce ani překážky a dle turisty, jenž trasu popisoval, vhodná i pro rodiče s kočárky či kolo. Příliš jsem nepátral a plán byl jasný: zvolím tuto trasu, pouze obráceně, tedy dojedu do Chotěboře vlakem a půjdu zpět do Brodu.

Vstávat a chodit

Ač jsem si udělal úvodní průzkum a zvolil stezku, stále jsem nebyl úplně přesvědčený, že trasu opravdu zrealizuji. Když jsme hráli v sobotu večer s Mirkem a Alenkou hru Heroes of the Storm, sdílel jsem s nimi svůj ambiciózní turistický plán. Alenka prohlásila, že tolik kilometrů jít je blbost a že je to prostě moc, což mi poskytlo skvělý zdroj motivace.

Alenka je těžce asertivní a upřímná žena, která dokáže lidi skvěle nakopnout, ač to třeba ani není její záměr. Pravda je taková, že vždycky, když nám někdo řekne, že na něco nemáme, máme tendenci dokázat opak a zapálí nám to koudel pod prdelí. Díky Alence a jejímu pesimistickému pohledu jsem v neděli ráno vstal a rozhodl se, že svou procházku opravdu absolvuji. Děkuji Alenko.

Balení

Byl zrovna počátek srpna a nedělní teploty se očekávali kolem 23 stupňů, což je skvělé počasí. Zvolil jsem sportovní kraťasy s funkčním tričkem a běžecké boty, protože dokážou skvěle větrat. Pro těžší terén bych zvolil jiné boty, které vlastním, ale jelikož se mělo jednat o běžnou trasu, nebylo třeba řešit boty do terénu.

Do svého Husky batůžku jsem si sbalil peněženku, náplasti, papírové kapesníčky ve větším množství (v případě potřeby toaletní papír), litr a půl flašku neslazené minerálky, repelent, sluchátka a parfém, protože rád hezky voním v jakékoliv situaci. Vyrazil jsem na nádraží, kde jsem si kromě lístku do Chotěboře zakoupil také dvě proteinové tyčinky jako svačinu.

Vláček

Vlak odjížděl krátce po desáté hodině a já netrpělivě pomalu chodil po nástupišti. Na něm se nacházelo několik rodin i samostatných lidí, čekajíce na příjezd dopravního prostředku. Bylo deset a vlak stále nikde, když po kolejišti pomalu přišla černobílá kočka, jenž mohla být tak ve středním věku. Děti z jedné rodiny měli okamžitě touhu za kočkou jít a začít se s ní mazlit, ale byli zastaveni svou matkou, která prohlásila: “Nedotýkejte se jí, něco jí teče z očí”.

Kočička vypadala, že je možná opuštěná. Společně s větou matky, kterou jsem z povzdáli slyšel, mi to téměř vehnalo slzy do očí. Nevím, čím to je, ale když jde o zvířata, moje empatie je divoce za hranou a přemýšlení nad potenciálně opuštěnou kočičkou mě dokáže emočně dost vysát. Když ale vidím nebohé lidi bez domova, kteří před nádražím žebrají o pár drobných, nic to se mnou nedělá. Jestli to bude tím že drží v jedné ruce cigáro a v druhé lahváč, nebo tím že nejsou téměř nikdy střízlivý? Těžko říct, je to záhada.

Hu hůů

Vlak měl pár minutek zpoždění, když jsme vyjeli směr Chotěboř. Seděl jsem v sekci vlaku, kde jsem byl opuštěn na troj sedačce a za mými zády seděla hlučná rodina s dětmi. Stanovil jsem si dva úkoly, které musím splnit hned, jak vystoupím na Chotěbořském nádraží: nastříkat si boty repelentem, a zapnout si na hodinkách GPS a režim chůze pro sledování mé nedělní trasy.

Cestu vlakem, jenž zabrala zhruba dvacet minut a měla pouze dvě mezizastávky, jsem si zpestřil koukáním z okna. Sledoval jsem, kudy potenciálně povede moje cesta domů. Po příjezdu do Chotěboře jsem vystoupil, splnil své dva úkoly a vyrazil na cestu. Věděl jsem, že je potřeba přejít koleje a poté se držet cesty.

Vzhůru do světa

V první fázi jsem nemusel řešit orientaci, protože jsem si z mapy pamatoval nutnost držet se cesty podél kolejí. Následoval jsem tedy asfaltovou silnici, jejíž šířka se s postupem ušlé vzdálenosti snižovala. Netrvalo dlouho a šel jsem cestou, na jejíž pravé straně vedli koleje, a levé straně byli chatky se zahrádkami plnými kulatých bazénů.

Za dobu zhruba prvních třech kilometrů jsem potkal jen tři osoby. První dvě byli dvě ženy tlačící kočárek, třetí osobou pak byla běžkyně, jež si dávala pomalejší jogging vedle chatek. Brzy ale oblast chatek skončila, s ní i asfalt a já se nacházel na polní cestě s krásným výhledem na okolní lesy, louky a pole.

Cestou necestou

Z mapy jsem si pamatoval, že je v nějaké fázi nutné opět přejít koleje, ale nevěděl jsem přesně kde. Nepoužíval jsem navigaci na mobilu, snažil jsem se držet turistických značek. Brzy jsem přišel na rozcestí, kde bylo možné přejít koleje a jít po jakési úzké cestě, nebo dle ukazatele na stromě pokračovat po širší, vyjeté cestě. Zvolil jsem si tedy nápovědu ukazatele a brzy jsem zaznamenal změnu terénu. Poprvé za svou chůzi jsem se ocitl v lese.

Cesta pod nohami mi změkla a našlapoval jsem na cestě plné jehličí a popadaných šišek. Užíval jsem si okolní scenérii a zvuky lesního ptactva, když jsem zhruba po půl kilometru narazil na nečekaný problém. Cesta skončila, přede mnou byl plot, nalevo ode mě hustý les a napravo za houštím koleje. Rozhodl jsem se tedy prodřít překážkami a po pár metrech jsem šlapal mezi kolejemi.

Navigace pro pokročilé

V tuto chvíli jsem se rozhodl stáhnout si do mobilu aplikaci od Mapy.cz, abych mohl lokalizovat nejbližší turistickou stezku. Momentálně jsem měl ale jen mizerný signál a přes Edge technologii jsem se ani nepokoušel aplikaci stahovat. Šel jsem tedy po kolejích dál, připraven kdykoliv uskočit v případě projíždějícího vlaku, a zanedlouho se mé okolí lesů změnilo v pole.

Sešel jsem z kolejí, našel lepší signál a stáhnul si aplikaci, která mluvila jasně – na pravé straně kousek ode mne se nachází turistická cesta. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem měl přejít koleje, když jsem měl tu možnost. Nevadí, s problémy se počítá, nyní jsem musel najít vhodnou oblast pro “přebrodění” pole. Cesta, kterou mi udávala navigace nebyla viditelná zrakem, ale za polem se nacházeli stromy a zvýšený terén, a tak bylo pravděpodobné, že se cesta skrývá právě za tímto navýšením.

Z bláta do obory

Ušel jsem zhruba 100 metrů po kolejích, kde jsem viděl schůdnou oblast a něco, co vypadá jako vyjeté koleje od traktoru. Seskočil jsem z kolejí, přičemž jsem se musel prodřít kopřivami. Pálení na nohou mi připomnělo dětství a tento nepříjemný pocit jsem se rozhodl zvládnout bez škrábání. Ocitl jsem se na hranici mezi dvěma poli. Půda zde nebyla příliš zrytá, vhodná pro překročení. Přešel jsem pole, vyskočil na kopeček a viděl před sebou cestu, jenž aplikace map slibovala.

Byl jsem zpět na polňačce se napravo ode mě se nacházela obora. Viděl jsem cedule informující procházejí lidi, jak se chovat ke zvířatům v oboře a jak se zachovat v případě, že potkám například opuštěné srnče. Bohužel, v oboře se žádná zvířata nenacházela, a jedinou radost tak představovala pevná cesta pod nohama, na níž nehrozila ztráta končetin od projíždějícího vlaku.

Vesnice

Netrvalo to dlouho a procházel jsem Rozsochatcem. Informační cedule sdělovala, že 7 km mám za sebou a 11 km před sebou. Užil jsem si výhled na krásný rybník a zámeček a pokračoval v cestě. Nyní jsem měl za úkol v záplavě možných odboček najít turistickou stezku, a pro tento případ jsem si musel zapnout aplikaci mapy a chvíli bloudit. Netrvalo to dlouho a byl jsem zase v pohybu.

Ušel jsem zhruba půl kilometru, vesnice byla za mnou a vyježděná cesta přede mnou. Tu lemovaly popadané stromy, pařezy a lesy v blízkém okolí. Cesta byla plná popadaných větví. V tu chvíli jsem si uvědomil, že průchodnost pro kočárky a cyklisty už nebude taková, jako bývala. Pokud nemáte kočárek s terénní úpravou, tuto stezku bych příliš nedoporučoval. Po zmáknutí pár kopečků mi hodinky oznámili ušlápnutých 10 km. Hurá, půlku mám za sebou!

Zábava

Ač jsem měl s sebou v batohu bezdrátová sluchátka do uší a staženou audioknihu či dostupnou hudbu, nikdy jsem tuto možnost nevyužil. Problém dnešní doby je ten, že máme strach být sami se sebou a nedovolíme si se nudit. Snažíme se neustále rozptýlit puštěnou hudbou, televizí, podcastem, a když už dochází k tomu, že začneme přemýšlet nad bolestivými věcmi, vždycky máme po ruce mobil, který nás stiskem prstu vrátí zpět do světa zábavy a laciného rozptýlení.

Už na začátku cesty jsem se rozhodl, že svou chůzi využiji jako meditační záležitost a budu si užívat přítomnost a krajinu kolem sebe. Budu vnímat vzduch, zvuky, vůni přírody a důraznost otravného hmyzu. Byl jsem několik hodin sám se sebou a čekal, že možná budu přemýšlet nad hlubokými tématy. Proč tu jsem? Jaký to má všechno smysl? Kde to všechno skončí?

Hrad

Jak se ukázalo, nejsem příliš spirituální jedinec, a nad ničím hlubokým jsem nepřemýšlel. V podstatě jsem neřešil v hlavě nic podstatného, a spíše si užíval cestu. Před koncem stezky napolo vykáceným lesem jsem našel ceduli, která informovala o blízké zřícenině hradu. Podle cedule šlo jen o odbočku 200 metrů, a tak jsem se rozhodl tuto zajímavost spatřit na vlastní oči.

Jak to tak u zřícenin bývá, jednalo se o pár rozpadlých zdí a dle velikosti šlo spíše o nějaký hrádek. Očividně se ale jednalo o navštěvovanou lokalitu, protože před informační cedulí se nacházelo ohniště a palety na sezení. Pár vteřin jsem rozjímal nad významem hromady šutrů a vrátil se zpět na svou pouť.

Pole

Kilometry pochodu cestou vykáceným lesem byli za mnou a nacházela se přede mnou změna scenérie – zářivé pole. Žlutá značka informovala o cestě vedoucí podél něj, a tak jsem cestu následoval a kochal se krásnými barvami i novou vůní okolí. Netrvalo to dlouho a cestu ukončili popadané větvičky, které tvořili povrch pod mými botami. Cesta byla pryč a přede mnou opět chaos v podobě lesa.

Prošel jsem mezi stromy a následně míjel jakýsi opuštěný statek, za jehož plotem štěkal hlasitě pes. Vedle statku se nacházela chatka, ale já se více zajímal o nepříjemnou cestu mezi stromy a měkkou zem pod nohama. Byl jsem opět ztracen, a emoce ve formě strachu a vzteku jsem si kompenzoval smíchem, který mířil na mou vlastní neschopnost orientace v prostoru. Naštěstí jsem po pár metrech zahlédl vysvobození ve formě asfaltové silnice.

Pevná zem

Seběhl jsem kopeček mezi stromy, opatrně slezl závěrečný metr a půl prudkého navýšení a nacházel jsem se na silnici druhé třídy. Postupně jsem si z obou bot vyklepal jehličí, zhluboka se nadechl a pokračoval ve své cestě. Silnice byla poměrně tichá, jen v jednu chvíli projela kolona čtyř aut. Dostal jsem se do obce Břevnice a hodinky mi zde hlásili ušlapaných 15 km.

Toto byla fáze, když jsem měl už šlapání plné zuby. Za pochodu jsem si snědl svou druhou proteinovou tyčinku, jelikož první padla u prázdné obory, a na konci vesnice hledal aplikací značenou zkratku mezi dlouhou silniční zatáčkou. Našel jsem vhodnou odbočku a šlapal do kopce, když mi došlo, že jdu nějakým podivným směrem. Rozklikl jsem navigaci a zjistil, že jsem odbočil špatně. No nic, protáhl jsem si cestu o další kilák, aspoň jsem to měl zpět k silnici z kopce.

Finální tlak

Správná odbočka do zkratky se nacházela asi 10 metrů za místem, ve kterém jsem odbočil špatně. Cesta nevypadala příliš udržovaná a moc se mi nechtělo vstupovat do dalších křovin, takže jsem zvažoval, že si raději trasu protáhnu pro silnici. Nakonec jsem se ale rozhodl nebýt posera a vrhnul jsem se zpět mezi stromy, což se i přes vysokou trávu a riziko klíšťat nakonec ukázalo jako dobrá volba.

Přešel jsem silnici a našel poslední cestu kolem kukuřice, která měla končit v oblasti Havlíčkova Brodu. Tohle byli již poslední kilometry a já měl všeho plné zuby. Byl jsem unavený, začalo mě bolet chodidlo což mi značilo, že jsem si mohl občas dát nějakou pauzu. Ne, já musel letět jak šílenec a jediné zastávky na mé cestě tvořilo pár chvil na focení. Ale teď už nebylo o čem přemýšlet, Brod byl na dosah.

Pochyby

Závěr byl v mé hlavě stejně intenzivní jako závěr mého třídenního půstu. Čím blíže jsem byl u cíle, tím víc jsem nemyslel na nic jiného nežli právě na cíl. V tuto chvíli již nešlo o poklidnou meditaci a užívaní si přítomnosti. Teď šlo o to sedět doma na prdeli a ládovat se štrůdlem. Upřímně jsem si myslel, že skončím v jedné vesnici na okraji Havlíčkova Brodu a v hlavě jsem řešil, že si možná i zavolám odvoz nebo zasednu do zdejší hospůdky a dám si pauzu.

Přesto jsem ale vnitřně přesvědčoval, abych svůj pochod dokončil i s bolavým chodidlem a unaveným tělem. Nejvíce mi pomohlo zjištění, že se nacházím v Havlíčkově Brodě a na jiném místě, než jsem si myslel. Tohle mi dodalo novou energii, protože od Albertu a vychlazené limonády mě dělil jen kilometr. Vzhledem k tomu, že byla neděle, nesral jsem se s tím a vydal se pěšky podél obchvatu, což nevypadá jako stezka pro chodce. Bylo mi to jedno, protože za chvíli jsem přebíhal silnici a nacházel se v útrobách supermarketu a společně s chlazenou Fantou jsem si kupoval i antibakteriální krém na nohy.

Jsem v cíli

Domů jsem to měl necelé dva kilometry, které jsem šel již s nadšením. Částečně nasraný, že jsem měl tak hloupý nápad, ale na druhou stranu šťastný a pyšný na svůj výkon. Po příchodu domů jsem byl unaven, ale stále funkční – padnutí do postele se nekonalo. Bolavé chodidlo bolelo jen při používání, a tak jsem se rozhodl zbytek dne relaxovat.

Další den ustoupila bolest chodidla a nově se objevila bolest svalů na zadku. Ta přetrvává i tři dny po procházce, ale každý den s nižší intenzitou. Největší efekt měl výlet na můj spánek, protože nyní jsem se začal během noci probouzet a mám problém usnout. Naštěstí se dá situace řešit s pomocí světla, cvičení, sprchy a jídla, ale o tom někdy příště.

Závěrem

A otázka na závěr, zopakuji si to někdy? Chci znovu strávit několik hodin v chůzi sám se sebou? Asi ano. Je to komfortní i nekomfortní zároveň, je to těžké ale i naplňující. Je to výzva plná extrémů i emocí a zároveň způsob, jak lépe poznat sám sebe.

Tento rok bych si něco podobného zopakoval asi jen s dalšími osobami, abychom se navzájem motivovali a občas si dali i nějakou poklidnou pauzičku. Delší procházka je ale i skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu, a oddat se přítomnosti. A možná to příště zkusím bez navigace a zapnutých dat, abych si zvýšil obtížnost. A o to zábavnější pak následný příběh třeba bude.