Teoretická část závěrečné zkoušky byla úspěšně za mnou, ale v této oblasti jsem neměl pochyby. Pravý test teprve přichází, jelikož mě čeká jízda. Podaří se mi zdolat tuto výzvu napoprvé, nebo budu muset absolvovat závěrečnou zkoušku z autoškoly několikrát?

Po boku instruktora opouštím budovu městského úřadu a přicházím k parkovišti, na kterém stojí vůz autoškoly. V jeho blízkosti se nachází komisař. Postarší pán s chybějícími vlasy ve střední části hlavy vypadá, že by byl tradičním hercem ve filmu, kde dochází k souboji mezi mladým chlapcem a mrzutým mužem důchodového věku. Pozdravím ho hlasitě, sebejistě a s úsměvem, abych udělal dobrý první dojem.

Přehlídka

Stoupnu si k autu a čekám, co se bude dít. “Pane řidiči, už máte zkontrolované vozidlo?”, slyším po chvíli od komisaře. “Víte o tom, že ze zákona jste povinen si před jízdou zkontrolovat vozidlo?”. Na nic nečekám, prohlásím “Samozřejmě, omlouvám se” a zatáhnu páčku pro otevření kapoty vozidla. Pohybem ruky vycvaknu bezpečnostní mechanismus a druhou rukou zvedám kapotu.

Odcvaknu tyčku pro držení kapoty a zjišťuji že netuším, kam ji opřít – pokládám ji tedy na gumovou plochu, kde nedojde k poškození. “Musíte si to zapřít do tohoto určeného prostoru, jinak vám ta kapota může spadnout a ublížit”, prohlásí komisař a napraví mou neznalost. Zeptá se mě na kapaliny a já mu všechny nádržky správně identifikuji. Poté obejdu auto a zkontroluji kola, následně ověřím funkčnost všech světel, těch brzdových a parkovacích s asistencí instruktora.

Usednutí

Po technické kontrole vozu jsem si sedl za volant a instruktor mi řekl, ať si nastavím zrcátka, zapnu pás a před jízdou je nezapomenu poučit o zapnutí pásu. Chvíli jsem čekal, až budoucí posádka vozu stojící za autem dokončí svou konverzaci, a následně si instruktor sedá na přední sedačku vedle mě a komisař na zadní sedačku za něj.

“Dobrý den, jmenuji se Jan Novák, abyste věděl, s kým jedete”, prohlásí komisař. “Dobrý den, jmenuji se Lukáš Mikula, abyste věděl, kdo vás veze”, odvětím já a dokážu tím komisaře i instruktora rozesmát, což je dobré znamení. Součástí mé strategie bylo dělat dobrý dojem, chovat se slušně a uctivě a případně “lézt do prdele”. Kdyby totiž nastala situace, že bych udělal několik menších chyb, potom může hrát roli v komisařově rozhodování i něco takového jako osobní sympatie.

Pokyny

Před jízdou jsem si znovu vyslechnul pokyny, které jsem obdržel již před testem teorie. “Očekávám od vás svižnou, bezpečnou a samostatnou jízdu. Chci, abyste jel alespoň 45 km/h kde má být 50, 65 kde má být 70. Samozřejmě v centru města, kde se nachází mnoho přechodů pro chodce, přizpůsobte styl jízdy situaci”.

“Při každém pohledu do zrcátek nebo rozhlížení na silnici chci, abyste hýbal hlavou a já jednoznačně viděl, kam se díváte. Pokud ode mě nedostanete žádný pokyn, držte se hlavní silnice. Pokud přijíždíte z vedlejší na hlavní a já mlčím, jeďte rovně.”. Stručný přehled pokynů je tímto uzavřen. “Připravte se k jízdě”, prohlásí komisař a já nastartuji motor. “Pojedeme vlevo na kruhový objezd”.

Výjezd

Odbrzdil jsem ruční brzdu a čekal, až mi provoz dovolí opustit parkoviště. Během čekání na protější straně silnice, na zastávce hromadné dopravy, zastavil osobní automobil v místě vyhrazeném pro autobusy. “Tomu předpisy asi moc neříkají”, prohlásil jsem nahlas, upozorňujíce především na mou znalost předpisů. Tato věta jednoznačně potvrdila mou strategii založenou na vlezdoprdelnictví.

Poté, co to provoz dovolil, vyjel jsem pomalu a s malým záškubem na silnici – plynulost stále nebyla mou doménou. “Na kruhovém objezdu vyjeďte druhým výjezdem”, slyším zezadu. “Vyjíždím výjezdem”, prohlásil jsem hlasitě a připomněl si tak potřebu zablikat blinkrem a oznámit ostatním autům opuštění kruhového objezdu. Po opuštění kruháče jsem se ocitl na silnici vedoucí k náměstí. Zatímco auto hlasitě poskakovalo na dlažebních kostkách, pokračoval jsem implementací další součásti mé strategie, kterou bylo hlasité zvědomení situací.

Japonské vlaky

V Japonsku mají opravdu rychlé vlaky, jejichž nehoda by mohla mít v daných rychlostech dosti fatální následky. Strojvedoucí, ale například i výpravčí tedy musí jednat tak, aby minimalizovali riziko selhání lidského fakturu, a používají systém “point and call”, tedy “ukaž a vyslov”. V praxi to funguje tak, že když strojvůdce vidí semafor, ukáže na něj rukou a řekne “támhle je semafor, je na něm zelená a můžu jet”. Když výpravčí pouští vlak z nádraží, ukáže na všechny směry a zároveň hlasitě okomentuje, že se nikde na kolejích ani mezi dveřmi vlaku již nenachází pasažéři.

A proč je tento systém důležitý? Pokud něco děláme pořád dokola, přechází to v návyk a děláme to již automaticky – pracuje za nás podvědomí a náš mozek má díky tomu prostor řešit jiné věci. Má to výhody, ale zároveň i nebezpečí v určitých situacích, kdy fungujeme na autopilota. Tím, že na něco ukážeme a popíšeme to nahlas, si situaci zvědomujeme a vědomě na ní reagujeme. Ač jsem nemohl ukazovat, mluvil jsem alespoň nahlas a zvědomoval si svou jízdu tímto způsobem.

Támhle je chodec

“Támhle je přechod pro chodce, nikdo po něm nejde. Támhle je stopka, budu muset zastavit. Je tu zóna rychlosti 30 km/h”. Toto jsou příklady vět, které jsem mluvil nahlas. Využíval jsem proces zvědomování, abych neudělal stupidní chybu, jako například to, že bych projel stopku. Všímal jsem si všech značek a identifikoval je nahlas. Mohl jsem to dělat sebevědomě, protože jsem znal skvěle předpisy – bylo tedy dost nepravděpodobné, že bych prohlásil nějakou blbost.

Poté, co jsme opustili centrum města, jeli jsme na parkoviště ke Kauflandu. Zde chce komisař vidět manévrování v malé rychlosti v provozu plném aut a lidí, a zároveň mou znalost přednosti zprava v dané situaci. Důmyslně jsem tedy otáčel hlavou před každou odbočkou tak, abych dal jasně najevo že sleduji, zda přijíždí někdo zprava a jsem připraven dát přednost. Jízda na parkovišti proběhla bez problémů a vydali jsme se opět do ulic.

Jednosměrky

Po zvládnutí jedné stopky, na které jsem úspěšně zastavil, jsme se dostali do čtvrti plné jednosměrných ulic, zpomalovacích pruhů a stopek. Když jsem dostal v první jednosměrce pokyn jet doleva, instruktor mi vedle mě naznačil pohybem ruky doleva, abych nezapomněl zajet na konci ulice k levé straně. Ač jsem o této povinnosti věděl, jeho gesto jsem uvítal.

Zatímco si komisař s instruktorem povídali a já jejich konverzaci nevnímal, zastavoval jsem u stopek, dával přednost a projížděl jednosměrkami ve správném směru. Zhruba v této chvíli jsem si uvědomil, že vzít si boty s měkkou podrážkou, které jsem k řízení použil poprvé, nebyl moc chytrý nápad, a měl jsem díky tomu nezvyklou zpětnou vazbu pedálů. Přesto nebyl čas přemýšlet nad tím “co by, kdyby”, protože jsme byli zpět v provozu.

Na jedné křižovatce jsem byl nucen agresivně zašlápnout brzdu, protože se zprava vyřítilo do té doby nezpozorované auto. Omluvil jsem se a popsal situaci tak, jak se to s ní má – na křižovatce je prd výhled přes zaparkovaná auta. Instruktor mě podpořil souhlasem a mohli jsme jet dál. Byl jsem rád, že jsem mohl demonstrovat svou schopnost hbitě reagovat na změnu okolností a zároveň se mi ulevilo, protože jsem nemusel seškrabovat komisařovu zubní protézu z předního skla.

Světelná

Po opuštění dalšího kruhového objezdu jsem se dostal na hlavní Brodský tah, tedy silnici plnou barvami hýřících semaforů. Při prvním zastavení na červenou jsem byl až několikáté auto v řadě, a na mém výjezdu tedy nespoléhala celá kolona, což snížilo nervozitu. Při rozjezdu jsem se soustředil na to, abych nepustil spojku příliš rychle nebo omylem nezařadil trojku, jak mám ve zvyku – vše bylo v pořádku a já pokračoval na cestě po hlavní silnici. Při nutném přejetí do pruhu jsem používal zpětné zrcátko a otáčel hlavu.

“Na další řízené křižovatce se dejte vlevo”, slyšel jsem ze zadní sedačky a zastavil jsem na další červenou se spuštěným blinkrem. Tentokrát jsem byl mezi prvními auty v řadě a věděl jsem, že nejprve budeme muset pustit auta jedoucí naproti. Vše dopadlo bez problémů, najel jsem do vedlejší silnice a dle pokynu a dalšího odbočení jsem se ocitl v jednosměrce u nemocnice.

Čekačka

Po chvíli jsem musel zastavit vozidlo, protože před námi prováděl nějaký manévr nákladní automobil. Situaci jsem ihned využil k položení dotazu: “Mohu se zeptat? V takovémto případě, mám zapnout výstražnou signalizaci, abych upozornil auta za mnou, že budou muset zastavovat?”. Komisař odpověděl: “Ano, mohl byste, ale většinou se to dělá na vysokorychlostních silnicích.”...

Komisař dále pokračoval v jeho výkladu a já byl spokojen, protože bylo vidět, že jsem projevil zájem o jeho znalosti, ale zároveň jsem se nezeptal na něco stupidního, co by mohlo předčasně ukončit mou jízdu, jako například: “Je v této ulici přednost zprava?”. Demonstroval jsem, že chci být řidičem, který má zájem o nové informace a má chuť se neustále vzdělávat – další body pro mě, vlezdoprdelníka obecného.

Obytná zóna

Po chvíli se nákladní vůz vyklidil a my pokračovali na naší cestě zajetím do obytné zóny. Byli jsme ve čtvrti, ve které jsem nikdy s autem, a vlastně ani pěšky nebyl, a tudíž jsem se nacházel v neznámém teritoriu. V tuto chvíli jsem hodně zbystřil a dával pozor, abych nepropásl nějakou značku, především ty upravující přednost. Vše jsem si opět říkal nahlas.

Obytnou zónou jsem projel úspěšně s rychlostí do 20 km/h a když jsme jí opouštěli, dal jsem správně přednost všem vozidlům na silnici přede mnou – při opuštění obytné či pěší zóny se dává přednost všem, neplatí tu přednost zprava. Následně jsme se ocitli opět v blízkosti brodského hlavního tahu, tentokrát na křižovatce bez světelné signalizace, a já dostal pokyn jet vpravo. Čekal jsem na správný okamžik, zařadil jedničku, lehce šlápl na plyn, pouštěl spojku a náhle motor vozidla ztichnul a já stál na místě.

Klíček v zapalování

Poprvé za jízdu mi auto chcíplo, ale nepanikařil jsem. Otočil jsem klíčkem v zapalování, znovu nastartoval motor a zkusil se rozjet – neúspěšně. Motor opět zhasnul a já jen slyšel ze zadní sedačky “Pane Mikulo, tak krásně nám to šlo, a teď tu budeme brzdit provoz”. Věděl jsem, že znovu už nesmím selhat, ale zůstal jsem klidný.

Vyřadil jsem, nastartoval motor, zařadil tak, abych si byl jistý, že tam mám jedničku, a ne trojku a spojku jsem pouštěl velice, velice pomalu. Tentokrát vše vyšlo, opět jsme byli v pohybu a já si tiše oddechnul. Na pokyn jsem zabočil vlevo, projel kruhovým objezdem a již jsme se nacházeli zpět u parkoviště před městským úřadem. “Zaparkujte couváním na místě vyhrazeném pro autoškolu”, pronesl komisař.

Couvání

Pomalu jsem jel autem dopředu, vyhledával pozici pro započetí couvání a sledoval po očku nenápadná gesta instruktora vedle mě, který mi rukou ukazoval, kdy mám zastavit vozidlo. Zastavil jsem na optimálním místě, otočil volantem, hodil blinkr a začal pomalu couvat s používáním všech zrcátek. Zajel jsem správně a byl jsem ve fázi, kdy jsem srovnal volant a blížil se k obrubníku. V tuto chvíli jsem ještě zastavil, omluvil se za zdržení a nastavil si boční zrcátko tak, abych viděl zadní pneumatiku auta, a zároveň demonstroval znalost ovládání a použití zrcátek. V tuto chvíli jsem měl hlavu tak hluboko v zadku komisaře, že z toho bude mít doživotní hemeroidy.

Úspěšně jsem zaparkoval, vypnul motor a čekal na můj verdikt. V hlavě jsem si sjížděl poslední půlhodinu a nedokázal najít zásadní pochybení, ale vždycky je možné, že jsem si něčeho nevšiml. V každém případě již byla jízda za mnou a v tuto chvíli jsem nedokázal nic ovlivnit, pouze svou reakci na výsledný verdikt. Ticho a napětí prolomila slova komisaře.

Rady a tipy

“Pane Mikulo, ač vaše jízda rozhodně nebyla bez chyb, cítil jsem se bezpečně a nebál bych se sednout si s vámi do auta jako spolujezdec. Prospěl jste”. Komisař mi podal protokol, na který si přál zanést můj podpis. Učinil jsem tak s úsměvem na tváři a zpracovával implikace toho, že se ze mě stává řidič motorových vozidel skupiny B. Následně jsem od komisaře dostal ještě několik cenných rad.

“Na začátek doporučuji, abyste jel párkrát se zkušeným řidičem. Přeci jen, více očí více vidí. Zároveň prosím nebuďte jedním z těch řidičů, kteří mají tendence troubit. Na silnici budete potkávat lidi, kteří budou dělat chyby, a většinou to vědí. Místo nadávání či troubení se na ně raději usmějte, abyste je uklidnili”. Poděkoval jsem mu za rady a přijal jeho gratulaci a přání k mnoha tisícům šťastně najetých kilometrů bez nehod a zároveň jsem přijal i gratulaci od svého instruktora, kterému jsem vřele poděkoval. Vzal jsem obdržený formulář a šel na úřad podat žádost o řidičský průkaz.

Byrokracie

Od komisaře jsem také dostal informace, že dokud nebudu mít hotový řidičský průkaz, nemohu jezdit, s čímž jsem byl smířen. Neřídil jsem celý život, ty dva týdny už mě nerozhodí. V přízemí úřadu jsem si na elektronickém systému vyjel lísteček s číslem a odebral se do druhého patra. Nikde nebyla fronta a čekal jsem pár minutek, nežli bylo mé číslo vyvoláno na informačním panelu nad dveřmi kanceláře. Vstoupil jsem dovnitř, prohlásil, že chci požádat o nový řidičský průkaz a předal úřednici žádost s protokolem.

Při její žádosti o můj podpis jsem zjistil, že se mi klepe ruka. Moje pohoda a emoční stabilita z první období před i během jízdy byla pryč. Nyní opadl adrenalin a mé tělo demonstrovalo lehký šok. Samozřejmě, bral jsem to jako pozitivní vjem a užil jsem si to, stále jsem to celé zpracovával. Na místě jsem se vyfotil před umístěnou webkamerou, podepsal vše potřebné, poděkoval a obdržel informaci, že si mám pro průkaz přijít za dva týdny, což jsem si zanesl do kalendáře.

Závěrem

Když to celé shrnu, myslím, že jsem byl dobře připraven, měl jsem nervy na uzdě a jízdu jsem zvládl díky kontrole emocí (s pomocí dlouhodobé meditace) a zároveň díky zvědomování situací pomocí hlasitého pojmenovávání. Přesto jsem měl ale i trochu štěstí, protože komisař na mně nezkoušel žádné triky a naše trasa byla relativně jednoduchá.

Během jízdy jsem udělal chyby. Zapomněl jsem posádku auta požádat, ať si vezme pás či jim poděkovat za to, že si ho vzali. Dále jsem jel občas zbytečně pomalu, při objíždění zaparkovaných aut jsem dával směrovku až když jsem započal úkon objíždění a nepodíval jsem se v tuto chvíli do zpětného zrcátka, jestli za mnou nejede třeba cyklista. Asi dvakrát jsem omylem spustil blinkr a pak zde byli ty nepovedené rozjezdy. Ve finále nešlo ale o fatální chyby, a díky tomu jsem udělal závěrečné zkoušky z autoškoly na poprvé.

Byl jsem šťastný a rád, že celý proces nemusím opakovat. Je ze mě řidič – konečně.

Možná by vás zajímalo: Jak udělat autoškolu - tipy a triky