a proč mi to trvalo tak dlouho. Nikomu z nás pravděpodobně nejsou návštěvy zubaře příjemné. Zvláště ve chvíli, kdy slyšíme slovo “kaz” a víme, že nás čeká vysokofrekvenční zvuk zubní vrtačky. Já se zubaři půlku života vyhýbal a pojďme si říct, jak k tomu došlo.

Počátek

Jsem na základní škole a celá naše třída vyráží směrem k ordinaci zubního lékaře. Jako malé děti v prvním ročníku maskujeme nervozitu humorem. Plníme lavičky čekárny, a sestra si zve první osobu dle abecedy. Jako Mikula se nemusím bát, že budu kvičet jako první a zároveň nebudu netrpělivě čekat, až na mě přijde závěrečná řada.

Z ordinace se ozývají zvuky vrtačky či občasné nářky. Děti rotují rychleji než Babišovi ministři a mě se čím dál víc svírá žaludek, protože na mě pomalu ale jistě přichází řada. “Mikula”, zazní mé příjmení a s kartáčkem v ruce vstupuji do ordinace. Začínám si drhnout zuby, abych byl připraven na své vyšetření.

Poučení

Před čištěním zubů jsem poučen o tom, jak správně je čistit. Bylo to ještě v době, kdy se strategie často měnili, a tak každý rok přicházela nová technika. Drhnout, kroužit velkými kroužky, kroužit malými kroužky, stírat, netlačit, čistit jen v lichou hodinu s větvičkou tymiánu zaraženou v zadku. Čištění zubů v ordinaci vždy probíhalo přehnaně dlouho, ale ten pohyb alespoň lehce ubíral na nervozitě.

“Pojď si do křesla”, pronesla věčně nasraná sestřička, jenž si kompenzovala svůj mizerný život nafouklou autoritou. Potichu a se sklopenou hlavou jsem se uvelebil na sedadlo přinášející bolest. S otevřenou pusou tupě hledím do oslnivého světla a mám paniku z toho, že zažiju další vrtání nebo trhání zubu.

Naposled na střední

Po skončení povinné docházky jsem k zubaři přestal pravidelně chodit. Ať už to byla bolest, zvuky, zápach či nepříjemný personál, zuby mě neboleli, a tak bylo snazší se zážitku vyhnout. Naposledy jsem byl u zubaře ve svých osmnácti letech.

Byl jsem na střední škole v oboru elektrotechnika a naprosto jsem nenáviděl praxi, která mohla obsahovat cokoliv od pájení součástek po stěhování nábytku. Jeden den jsem na praxi tak strašné nechtěl, že jsem šel raději k zubaři, abych získal potvrzení o návštěvě lékaře. Ano, je to názorný příklad toho, jak moc jsem praxi ve škole nenáviděl.

Sprďák

V ordinaci jsem byl hned mezi dveřmi zjebán za to, že pravidelně nechodím na kontroly. Tento neefektivní psychologický přístup mě pouze utvrdil v tom, že chodit k zubaři asi nebude můj životní styl a ono to nějak dopadne. Tohle bylo jedno z mých rozhodnutí z mládí, které se se mnou táhlo hodně dlouho.

Jak roky plynuly, moje zuby dostávali řádný záhul. Kouření, alkohol, cukr, nekonzistentní čištění. O pár let později jsem si řekl, že moje zuby budou natolik v prdeli, že návštěva zubaře vyjde desítky tisíc, které nemám – a proto jsem to stále odkládal. Situaci moc nepomohlo, že zubaře je problematické na Vysočině sehnat. Bylo snadné hledat výmluvy.

Je čas

Když jsem minulý rok nastartoval svou změnu, jít k zubaři byla logická volba. Jednak bylo na čase čelit strachu a nepříjemnému vysvětlování, a zároveň se občas ozval zánět dásně, který byl některé dny dosti bolestivý. Řekl jsem si, že krátkodobá řešení pomocí Paradontaxu a Listerinu již nemají smysl.

V červenci jsem se tedy rozhodl najít si zubaře. Jak jsem psal, najít zubaře na Vysočině je problém, a tak jsem to ani nezkoušel. Místo toho jsem si vyjel seznam zubařů v Brně, protože tam znám Mirka a Alenku, a aspoň budu mít příležitost navštívit jejich zakrslé králíky. Vybral jsem náhodného zubaře ze seznamu zubařů online a zavolal mu.

Haló, tady Mikula

Při vytáčení jsem byl nervózní z toho, že budu seřván za svou dlouholetou ignoraci. Telefon zvedl pan doktor, který mi kladně odpověděl na dotaz, zda přijímá nové pacienty. Zeptal se mne odkud jsem, na mou pojišťovnu a na mé kontaktní údaje. V závěru telefonátu přišla otázka, které jsem se obával.

“Kdy jste byl naposled u zubaře?”, ptal se pan doktor. “Hmm, hmm, no, hmm, před dvaceti lety”, odpověděl jsem nervózně. K mému překvapení se očekávaný verbální výprask nedostavil. Přišla jen krátká odmlka, po které mi pan doktor oznámil termín schůzky v listopadu. Poděkoval jsem mu a hovor s úlevou ukončil.

Vzhůru do Brna

Pár měsíců uteklo jako voda a mě čekala odpolední návštěva zubaře. Ráno jsem se vypravil na vlak, který měl hodinu zpoždění. Byl jsem rád, že jsem se rozhodl jet dřívějším vlakem, a v klidu jsem si zkrátil čekání chozením v blízkosti nádraží. Po hodině jsem nasedl do soupravy Českých drah a dojel úspěšně do Brna.

Na nádraží jsem čekal na Mirka a Alenku, kteří měli tradiční zpoždění. Po patnácti minutách čekání jsem uznal, že bych si měl dojít na záchod, a začal jsem vyhledávat WC. Našel jsem ho v nádražní hale v obskurní odbočce podchodu. Ponechal jsem automatu 15 korun za to, že jsem mohl provětrat starouše a vyrazil jsem zpět na parkoviště pošty poblíž nádraží, kde se Mirek s Alenkou objevili v brzké době.

Zubař

Dostavili jsme se na polikliniku, kde sídlí můj zubař. Mirek s Alenkou mě opustili a šli si zařizovat věci, zatímco já se posadil do čekárny. Jednalo se o dlouhou chodbu v komunistickém designu plnou dveří. Na chodbě bylo jen několik laviček, přičemž u každé bylo psáno, jaké ordinaci patří. Očividně jsem si zvolil dobrého zubaře, já byl jeden z těch šťastlivců, kteří se mohli posadit.

Po pár minutách čekání přišel pan doktor a přizval mě ke vstupu do ordinace. Odložil jsem si věci a předal mu kartičku pojišťovny, aby si opsal údaje a založil mou evidenci. Chvíli jsme si popovídali a já mu připomněl, že jsem nebyl dvacet let u zubaře. Opět nedošlo k žádné kritice z jeho strany, a bylo na čase jít do akce.

Obavy

Zaplul jsem do zubařského křesla, kde si na mně doktor posvítil. Byl zhruba v mém věku, možná trochu starší, a v pozadí měl puštěnou hudbu. Otevřel jsem pusu a nechal ho svými nástroji zkoumal stav mého chrupu. Trvalo to pár minutek a vyšetření bylo hotovo. “Máte dva začínající kazy, ale zároveň dost zubního kamene. Objednejte se na dentální hygienu a až budete mít termín zavolejte mi, a domluvíme se na vyřešení těch kazů”, pronesl doktor.

Byl jsem v šoku z toho, že můj chrup není v horším stavu. Nebylo ale ještě vyhráno, byl jsem odeslán na rentgen. “Je to o dvoje dveře vedle, zaťukejte tam a předejte paní tuhle žádanku a flashku”. Přesunul jsem se tedy o pár metrů dále do místnosti s rentgenem, kde jsem byl okamžitě přijat.

Zakousnutí

Paní mě upozornila na to, abych si sundal všechny kovové předměty a šperky. Nic takového nenosím, a tak jsem s tím neměl moc práce. Stoupnul jsem si na vyznačené místo, paní mi přisunula přístroj k hlavě a zakousnul jsem se do gumové plošky. Poté mi podepřela bradu a řekla, ať vydržím a nehýbu se. Trochu jsem si připadal jako pacient v blázinci, očekávající elektrické šoky.

Po spuštění rentgenu mi část přístroje začala kroužit kolem hlavy. Z psychiatrické léčebny se rázem stala pouť. Netrvalo to dlouho, rentgen si udělal snímek a já to měl úspěšně za sebou. Dostal jsem flashku se snímkem, který jsem předal svému doktorovi. Nenašel nic problematického, já si oddechl a s poděkováním opustil ordinaci.

Špilberk

Zbytek dne jsme strávili v Brně výletem na Špilberk, nakoupili jsme si staromódní čepice, protože Mirek ujíždí na Peaky Blinders a dali jsme si krátkou jógu na parkovišti, aby se Alenka trochu protáhla. Nakonec skvělý den a kdybych se nerozhodl čelit strachu a jít k zubaři, nedošlo by k němu.

Celý příběh také ukazuje, že často očekáváme vše mnohem horší, než to v realitě je. A příští týden si řekneme, jaká byla moje první dentální hygiena, protože ji mám již úspěšně za sebou.