Sedím na zadní sedačce vozidla autoškoly, protože vozidlo řídí o pár let starší paní. Sleduji, jak bojuje s rozjezdy ve městě a instruktor ztrácí nervy. Začínám být nervózní, protože za chvíli budu ve stejné situaci, a má druhá jízda bude cestou mezi městy.

Stojím na nádraží a zastavuje mi vozidlo autoškoly. Jedeme do Humpolce, kam nás veze paní kolem čtyřicítky. Instruktor jí říká, že trasu už zná dobře a neměla by dělat chyby, přesto jí musí neustále na něco upozorňovat. Nevím, kolik jízd už za sebou má, ale nevypadá příliš zkušeně. Soustředím se a poslouchám výtky instruktora, protože za chvíli se paní vysadí a já se ujmu volantu.

Přestávka u Lidlu

Paní zastaví u krajnice a rozloučí se, instruktor Milan ještě vezme řízení a zaparkuje u Lidlu, aby si mohl koupit večeři. Oznamuji, že musím vyprázdnit močák – předá mi klíče s pokynem, ať si sednu na přední sedačku, nastavím si zrcátka a počkám na něj. Zabíhám pod rouškou tmy k nejbližšímu křoví, po vykonání potřeby využiji dezinfekci na ruce, což je v době covidové spotřební materiál nošený po kapsách a nasedám na sedadlo řidiče.

Během první jízdy mi zabralo nejvíce mozkové kapacity řazení. Po první jízdě jsem často “řadil v hlavě”, protože podle výzkumů* se dá často trénovat pouhou představou, že něco dělám. Nyní to ale byla realita, já seděl na sedadle řidiče a čekal na instruktora, až se vrátí se svou houskou a salámem. Situaci jsem okamžitě využil a “řadil na sucho”, abych si tvořil návyk. Bez zapnutého motoru tedy mačkám pedály a zkouším řazení. Po zhruba pěti minutách Milan přichází a já se zhluboka nadechnu – jdeme na to.

Rozjezd

Nastartuji auto, zapnu osvětlení, zařadím jedničku a pomalu se rozjíždím v postarší Kia Ceed z parkovacího místa. Při rychlosti zraněného hlemýždě točím volantem, jako by to bylo kolo štěstí, a naviguji z mého pohledu úzké silnice Humpoleckého supermarketu. Na kole štěstí padla “silnice”, a já si to frčím se smrtí v očích rychlostí 30 km/h v ostrém provozu.

Je stále znát, že nemám odhad na zatáčení, a jednou mi Milan musí sáhnout na volant, abych při zatáčení doprava nevzal obrubník. Úspěšně se vymotám z Humpolce, aniž bych jakkoliv řešil dopravní značky – bylo by to příliš vstupních informací. Vydáváme se směrem Havlíčkův Brod, objezdem přes Světlou nad Sázavou.

Budiž světlo

Většinu svých autoškolových jízd jsem dělal v zimě, ráno a odpoledne – tedy za tmy. Již při druhé jízdě jsem jel ve tmě, a rychle jsem se naučit ovládat dálková světla. Při zapínání či vypínání dálkových světel, ale i občas při kroužení volantem jsem někdy špatně stisknul či zavadil o páčku a nechtěně spustil odbočovací blikačky.

Především při vyšší nutnosti kroužení volantem, jako například při nájezdu a výjezdu z kruhového objezdu, jsem vytvářel efekt diskotéky, který vyvolával zmatky kolem a hněv mého instruktora, kterému se do tance příliš nechtělo. Světelné efekty ale nebyl můj největší problém.

Škub škub hup hup

Nejcitelnější nedostatek mé jízdy po celou dobu autoškoly byla plynulost. Jednalo se o točení volantu či mačkání pedálů, které jsem často vykonával v malých škubaných úsecích. Mám pocit, že jsem někdy nebyl rozhodnutý, že ten plyn chci opravdu zmáčknout, nebo jsem chtěl mít větší kontrolu a myslel jsem si, že malé pohyby budou řešení.

V každém případě byla citelná má nejistota, a bylo dost problematické na to plynulé rozhodování a plynulou fyzickou manifestaci přejít. Připadal jsem si, že když usedám k řízení, postihne mě Tourettův syndrom. Tato forma nejistoty mě opustila, až když jsem dodělal autoškolu a nabral zkušenosti jako řidič.

Pojďme se vrátit ale k druhé jízdě, kterou úspěšně zakončuji v Brodě. “Zaparkuj támhle vpravo”, pronese Milan. Nahodím blikačku, zajedu k okraji a zašlápnu brzdu, jako kdyby mi před auto vběhla zfetovaná veverka. “Tak krásně nám to šlo, a ty mě na konci takhle nasereš”, pronese Milan jenž sbírá salám z palubovky, zapíše do mé řidičské průkazky a já odcházím domů.

Selhání

Ač měla druhá jízda své slabiny, byl jsem nadšený z toho, že jsem dojel z Humpolce do Brodu a ještě za tmy, nikde jsem nezpůsobil žádné vážné riziko a většinu času jsem měl řízení pod kontrolou, ať nešlo o nic plynulého. Byl jsem tedy natěšen na třetí jízdu, která přišla o pár dní později.

Tentokrát jsem ale končil jízdu s úplně opačným pocitem. Udělal jsem totiž více chyb a jízda mi přišla mnohem horší, stále to nebylo vůbec plynulé ale ucukané, několikrát mi auto chcíplo a celkově jsem měl pocit, že jsem jel mnohem hůře než druhou jízdu. Když vše skončilo a já šel domů, byl jsem zklamaný, vystresovaný a místo toho, abych se těšil na další jízdu jsem začal mít pochyby o svých schopnostech.

Je to jen v hlavě

V této situaci mi pomohla nejen meditace, která jako dlouhodobý efekt snižuje velikost amygdaly čili části mozku, ve které vzniká strach, ale zároveň i emoční kontrola. Pojmenoval jsem své emoce – smutek a strach – sledoval jejich fyzickou manifestaci a akceptoval, že emoce probíhají a znám důvod, proč tam jsou.

Zároveň jsem si přiznal, že to byla teprve třetí jízda, nemůžu očekávat zázraky a klást na sebe přehnané nároky. Musím akceptovat, že to nebylo první ani poslední selhání, chyb budu dělat spoustu a čím víc jich udělám, tím lépe – více se z nich poučím. Rychle jsem se tedy psychologicky srovnal a připravil se na další týdny a měsíce jízd, které byli stále přede mnou.

Pokud si chcete nacvičit divokou jízdu autem v pohodlí vašeho domova, co takhle závodní simulátor na nějaké fajnové konzoli? Nákupem libovolného produktu přes můj partnerský odkaz JRC podpoříte tento blog.

Dopravní značení

Po několika úvodních jízdách začalo být mou zodpovědností sledovat dopravní značení a aplikovat teoretické znalosti předpisů. Nebudu lhát, stále to bylo přehnaně vstupů, ale dělat jsem, co jsem mohl. Co jsem v brzké době aplikoval byla hlasitá identifikace značek – jednoduše jsem si nahlas říkal “teď jsem v jednosměrce, je tady třicítka atd.”. Tímto způsobem jsem si situace zvědoměl a lépe si všímal.

Nejvíce problémů jsem měl při odbočování do ulic, kdy jsem si nevšímal značek na začátku ulic a přehlížel jsem tak zónové značení, jednosměrky atd. Nikdy se mi ale nepodařilo vjet do zákazu či opačným směrem do jednosměrky. Přesto jsem vždy věděl, že mám vedle sebe osobu, která mě na potenciální porušení předpisů důrazně upozorní.

Bunny hop

Určitě to zažil každý řidič, pokud si teda nedělá řidičák na automat – rozjezdy na křižovatkách. Vždy jsem byl nervózní z toho, když jsem skončil na křižovatce v první pozici a celá kolona aut za mnou spoléhala na můj rychlý rozjezd. Čím více aut za mnou, tím pravděpodobnější, že budu nervózní a pustím spojku moc rychle.

Velký problém mi také dělalo nechtěné řazení trojky místo jedničky. Auto mi v průběhu jízd z tohoto důvodu chcíplo několikrát, v podstatě téměř každou jízdu. Jednou se mi podařilo zařadit trojku a zmáčknout spojku tak efektivně, že auto začalo doslova poskakovat – kdybych měl tento efekt zopakovat, asi bych ani nevěděl jak. Chtěl jsem se této situaci smát, ale výkřiky zrudlého instruktora mi úsměv na tváři rychle zarazili.

Střídání stráží

Většinu jízd jsem strávil s Milanem, který mě upozornil na každé pochybení, ale neměl tendence věci příliš vysvětlit. Hodně dlouho jsem se rozjížděl bez plynu, protože jsem byl přesvědčen z první lekce, že spojka a plyn nesmí být stisknuté navzájem. Také jsem nevěděl, že z kopce bych měl nejprve pustit brzdu, a pak až řešit rozjezd s jedničkou.

Jednu z jízd jsem jel s druhým instruktorem Jardou, když Milan zrovna nemohl. Ten byl mnohem klidnější, občas mě zastavil a něco vysvětlil a z učitelského hlediska mi přišel lepší. Na druhou stranu byl ale zase mnohem více benevolentní a neupozorňoval mě na chyby, a bylo mi pak víc jedno, když ty chyby jednám. Ideální mi tedy přijde spojení, když je instruktor rázný a nebojí se mě pokárat, ale zároveň by měl věci řádně vysvětlit.

Na YouTube existuje spousta výukových videí autoškol od různých lidí. Můžete se tak podívat, jak učí rozjezdy, řazení a další věci někdo jiný – doporučuji to hned ze začátku, protože ne všechno vám učitel autoškoly předá dobře a ne všichni učitelé autoškoly jsou dobří učitelé.

Poslední jízdy

Dva dny před závěrečnými zkouškami jsem měl každý z nich jízdu, abych byl optimálně připraven. Jako překvapení mi ale bylo řečeno, že Milan se mnou na závěrečky nepůjde, auto je v servisu a tak je budu dělat jiným autem a s Jardou. I proto jsem poslední dvě jízdy jel s Jardou, a zvykal si na jinou spojku.

Ač bylo druhé auto téměř totožné s prvním, pedály byli nově vyměněné, tedy konkrétně spojka, a měli odlišnou citlivost, především záběr u spojky. Musel jsem si tedy rychle zvyknout na jiné chování auta a zároveň jiné chování instruktora, protože závěrečné zkoušky byli za rohem. Projetá stopka v obou dnech a desetiminutový rychlokurz couvání mi ale příliš sebevědomí nedali.

Mělo to své mouchy

Jízdy měli své světlé i temné chvilky. Frustrující pro mě bylo, že spoustu chyb jsem neustále opakoval a měl jsem problém je odstranit. Přesto jsem se snažil být v klidu, a to i ve vypjatých situacích, když jsem byl pod palbou výčitek ze strany instruktora. V poklidu a bez nervů jsem ale svá selhání akceptovat a soustředil se na své řízení.

Co bylo nejhorší, co jsem v průběhu jízd udělal? Projel jsem obří díru na silnici, málem to narval do sloupu při couvání a rozjížděl jsem s plným plynem a nepuštěnou spojkou, což mělo opravdu hlasitý projev. Párkrát jsem při rozjezdech zablokoval dopravu, a jednou jsem nedal přednost dopravě v protisměru při odbočování vlevo – instruktor musel zašlápnout brzdu. Určitě jsem také projel minimálně jednu červenou, několik stopek a párkrát nezastavil chodcům na přechodu.

Závěrem

A co nejlepšího jsem v průběhu jízd udělal? Nesekl jsem s tím, jezdil dál i přes všechny problémy a chyby a akceptoval, že řidičem se nestanu v autoškole, ale až praxí pro ní. Obrovská nevýhoda v autoškole je ta, že řízení si nemůžete trénovat doma, a spoléháte na občasné jízdy. Ty jsem měl tak jednou, dvakrát týdně a zažil jsem i několikatýdenní pauzy, takže to učení a tvorba svalové paměti nebylo příliš optimální.

Jízdy ale byli za mnou, a nyní mě čekalo to nejintenzivnější – závěrečné zkoušky. O tom, jak takové zkoušky probíhají a na kolik pokusů jsem řidičák udělal si řekneme příště :-)

Pokračování ve článku Jak jsem dělal autoškolu - závěrečné zkoušky

Vysvětlivka

*V jednom výzkumu rozdělili účastníky na tři skupiny. Jedna si každý den cvičila hraní stejné písničky na piano. Druhá si jen představovala, že písničku na piano hraje, a představám hraní věnovala stejný čas. Třetí byla kontrolní skupina, která nedělala nic z toho. Ukázalo se, že obě skupiny, teda lidé, kteří skutečně hráli i lidé, kteří si hraní jen představovali, měli v mozku vybudované stejné nové nervové spoje.