Řízení motorového vozidla je snem mnoha mladých lidí. Já v mládí takový sen neměl – raději jsem volil nezodpovědnost a zábavu. Řidičský průkaz jsem se rozhodl udělat až o dvacet let později. Pojďme si říct, jak to probíhalo.

Ať už to byl strach, nezodpovědnost či chuť po volnosti (když nemám řidičák, můžu pít kdykoliv), v mládí jsem si našel dostatek důvodů, proč si řidičák nedělat. Jak šel život dál, našli se jistě chvíle, kdy by se hodil, ale nikdy jsem ho nevyžadoval na každodenní bázi.

Faktor nezodpovědný

S postupem času jsem si zvykl, že ze mne bude navždy spolujezdec, a vlastně jsem ani pořádně nepřemýšlel nad tím, že bych ještě někdy automobil řídil. Bylo jednodušší si říct, že bych nebyl dobrým řidičem nežli přiznat, že se bojím na sebe převzít tak velkou zodpovědnost.

Řízením automobilu totiž rapidně stoupá riziko toho, že bych svým špatným rozhodnutím mohl někomu fyzicky ublížit. Kdyby takhle ale přemýšlel každý, potom by neřídil nikdo – což otázka, jestli by ve finále nebylo pro naší uspěchanou společnost a naši planetu lepší, ale toto téma přenechám filozofům, studentům sociologie a ekoteroristům.

Udělám si řidičák

Když jsem minulý rok začal měnit svůj život, přemýšlení nad tím, zda bych si měl konečně udělat řidičský průkaz bylo logické. Jednoho večera jsem byl na návštěvě u dlouholetého kamaráda Honzy a jeho manželky Míly, kteří mě přesvědčili, že bez řidičáku se v podstatě neobejdu. Jedním z argumentu bylo i to, že absence řidičského opravnění značně limituje potenciál pro nalezení romantického vztahu.

Díky nim jsem byl konečně přesvědčen zlomit ten dlouhodobý řidičský odpor, a udělat si řidičský průkaz. Tímto Honzovi a Míle za jejich počáteční i dlouhodobou podporu děkuji, bez vás bych se k tomu jen tak nedokopal!

Hledání autoškoly

Při hledání autoškoly jsem se musel nejprve rozhodnout, zda jí chci dělat v Brodě či Jihlavě, protože se vyskytuji v obou městech. Zvolil jsem Brod, protože ho víc znám a je dopravně jednodušší – vyjímečně jsem zvolit tu snažší cestu. Při výběru autoškoly v Brodě jsem hleděl na recenze co jsem našel, ale samozřejmě i na ceny.

Našel jsem vhodnou autoškolu a odeslal přihlášku. Je nutné vědět, že na autoškolu platíte nejen samotný kurz, který v mé autoškole stál necelých 13000, ale zároveň potřebujete potvrzení od lékaře, které vyjde na 500 Kč (může se lišit dle lékaře) a dále 700 Kč pro zkoušku a 200 Kč za vyhotovení průkazu v případě úspěchu. V případě opakování zkoušek se autoškola dále prodraží.

První kroky

Přihlášku jsem podával na začátku měsíce srpna. Krátce po jejím podání mi instruktor zavolal (a automaticky tykal, takže jsem dělal to samé) a poprosil mě, abych si zajistil lékařské potvrzení o schopnosti řídit a ponechal mu ho v kanceláři. Říkal, že se mi později ozve s podrobnostmi.

Čekal jsem pár týdnů, než jsem obdržel telefonát s instrukcemi, ať se v úterý odpoledne dostavím do budovy, ve které se bude vyučovat teorie. Shodou okolností šlo o budovu gymnázia, na kterém jsem v mládí strávil čtyři roky. Má výuka započala první týden v září.

Vítejte

Je úterý odpoledne a po práci vyrážím na první lekci. Před gymnáziem se nachází roztroušený hlouček mladých lidí. Stoupnu si opodál, zavapuji si a čekám na příchod instruktora, který se ukáže na čas. Vpouští nás dovnitř.

S rouškami na pusách vcházíme do třídy v prvním patře a vybírám si do druhou lavici u okna, ve které sedím sám. Naši skupinu tvoří mladí lidé, výjimkou je pouze další muž po třicítce a žena po čtyřicítce, která je tam se synem, což je docela sympatické.

Úvodní informace

V úvodních informacích se dozvíme, kam uhradit platbu za kurz a dostaneme průkazky na jízdy, které si předvyplníme. Nezískáme žádné informace o tom, jak dlouho to celé bude trvat, ani kdy budeme jízdy začínat. Místo toho se pouštíme přímo do předávání znalostí.

“Na pravé straně píšu obecný zákon, na levé straně místní úpravy”, poučí instruktor. Začínáme úplnými základy, jako je přednost zprava a dopravní značení. “Pokud se na neznačené křižovatce sejdou čtyři auta z různých směrů, je to o domluvě. Neznamená to, že si vyndají stoleček, dají ho doprostřed křižovatky a u čajíčku si řeknou, jak to teda bude. Stačí domluva pohledem a gesty. Ve finále je stejně jasné, že jako první stejně pojede prsatá blondýna, protože jí ty chlapy pustí”.

Trocha toho učení

Z předchozích řádků jste možná pochopili, že lekce občas obsahovali zastaralý druh sexistického humoru a instruktor se občas nebál vulgarit, ale na druhou stránku byl tento uvolněnější styl výuky rozhodně lepší, nežli ospalé vykládání vyhlášky. V některých případech se naše lekce měnili na stand-up výstup a u výkladu doplňkových značek jsem brečel smíchy.

V základu ale samozřejmě nejde o zábavu, ale zodpovědnost. Je nutné znát dopravní předpisy, abychom minimalizovali riziko toho, že někoho ohrozíme na životě. Bral jsem proto veškerou výuku zodpovědně a vše co jsme se naučili v první lekci jsem si zopakoval hned ten večer a postupně opakoval v průběhu týdne.

Druhá lekce

Na druhé lekci jsme na začátku dělali opáčko, při kterém jsem byl schopen zodpovědět všechny otázky, a také jsem neměl problém to dát najevo. Ve škole jsem byl vždy opak “šprta”, a tak jsem si chtěl vyzkoušel roli naučené osoby. Z celé třídy zhruba 20 lidí jsem odpovědi znal jen já a občas jeden další člověk, což jen prokázalo, jak na to všichni z vesela serou.

Myslím si, že ostatní má znalost trochu namotivovala, protože na další lekci už znalo odpovědi více lidí. Pokud by na startu nebyl nikdo jako já, kdo zná odpovědi a nebojí se odpovídat, pak by se neznalost stala smutnou normou – díky tomu si uvědomuji, že existence lidí, kteří se nebojí vzdělávat a odpovídat na otázky je ve skupinové výuce nezbytná. S postupem času a lekcí jsme určité základy omleli tolikrát, že už je znali všichni (tedy doufejme).

Pokročíme

Po pár týdnech jsme přešli od zábavných lekcí k nezáživnému, ale nevyhnutelnému čtení vyhlášky. V podstatě šlo jen o čtení z učebnice s bonusovým výkladem u některých sekcí. Zde už byli lekce relativně uspávající, ale bylo nutné si tím projít.

V tuto chvíli jsem se již ve volném čase zaměřoval převážně na testy, které jsem si zkoušel přes aplikaci Autoškola (James Deer). Testy je možné si zkoušet zdarma na stránkách ministerstva, ale zmíněná aplikace si například pamatuje otázky, se kterými máte problém, což vám stránky ministerstva nenabídnou. Navíc je vždycky rychlejší kliknout na ikonku aplikace, nežli hledat záložku na webu.

Učení formou otázek

Během studia jsem zjišťoval, jaké formy učení jsou nejefektivnější. Například čtení a zvýrazňování, což je zažitý standard, je pro mozek dost neefektivní. Místo čtení ze sešitu je lepší si napsat otázky, a poté zkusit odpověď z hlavy “vydolovat”. Někdy by vás překvapilo, co vše jsme schopni si zapamatovat.

Čím větší usílí musíme vyvynout, abychom si na něco vzpomněli, tím je pravděpodobnější, že si to zapamatujeme.

Dále je dobré si věci pravidelně opakovat. Nejlépe si něco zapamatujeme tak, že si to vybavíme co nejblíže k chvíli, kdybychom to zapomněli. To je ale těžko měřitelné, i když nám mohou pomoci aplikace, jako třeba Anki Flashcards. Princip je ten, že když se naučím novou informaci, zopakuji si jí třeba za hodinu, poté za pár hodin, poté za pár dní a pak za pár týdnů. Tímto způsobem bych si měl informaci zapamatovat dlouhodobě.

Kniha

Na hodiny teorie jsme také dostali za úkol si pořídit knihu. Instruktor nám řekl, že je jedno, jakou máme, ale musíme jí mít. Doporučil nám ty dobré a upozornil na ty špatné. Samozřejmě nám dal tip na jednu konkrétní, která byla z jeho pohledu nejlepší, a to byla Autoškola Pohodlně.

Zde jsem udělal chybu při objednání. Instruktor nám nabídnul, že knihu za necelé dvě stovky sežene. Já jsem si jí objednal sám, což mě vyšlo téměř na dvojnásobek. Některé autoškoly si možná berou marži při přeprodeji knih, v případě mé autoškoly to tak nebylo a měl jsem využít nabídku instruktora.

Budete si kupovat učebnici autoškoly online? Nákupem přes můj partnerský odkaz Dobré knihy podpoříte tento blog.

Jdeme na to

Trvalo zhruba osm lekcí, tedy dva měsíce, než instruktor na začátku lekce prohlásil: “Dnes na konci už začneme něco vymýšlet”. Z kontextu to vypadalo na domlouvání jízd, a byla to pravda – nadešel čas. Na konci lekce začal trochu divoký západ, protože “kdy můžeš ty a kdy můžeš ty” se ne moc dobře organizuje při větším počtu lidí.

Se študáky se ve finále vůbec nesral, ukázal prstem a prohlásil: “Ty a ty ráno vstaneš a pojedeme v pět”, případně “Pojedeme v tuhle dobu, ze školy se nech uvolnit”. Se mnou se pak domluvil na odpoledním termínu, protože přes den pracuji a můžu jen dříve ráno či později odpoledne. Zapsal jsem si termín do Google kalendáře a těšil se na první jízdu, o které bude další článek.

Zhodnocení

Z hlediska teorie byl můj instruktor skvělý a zábavný, možná nejzábavnější učitel, kterého jsem v životě zažil. Lekce dávali smysl, a veškerou teorii jsem bez problémů pochopil. Zároveň jsem si vše opakoval cestou domů z lekcí, a i během týdne – bral jsem to zodpovědně, jde o životy.

Při čtení vyhlášky jsem dával pozor, i když to bylo únavné, ale víc jsem se zaměřoval už na samotné testy, se kterými se setkám u záverečných zkoušek. Je dobré si minimálně jednou, dvakrát celou knihu autoškoly přečíst, k tomu si pravidelně opakovat testy a nebudete mít problém. Hlavně jsem si ale zkušební testy dělal téměř každý den v průběhu několika měsíců, abych na nic nezapomněl. Byl jsem vzorný student a v jednom z budoucích článků této série o dělání autoškoly se dozvíte, jak moc se to vyplatilo.

Pokračování ve článku Jak jsem dělal autoškolu - první jízda