Vstupní vyšetření mám za sebou a utírám z intimních partií zbytky gelu. Oblékám se a přesouvám se zpět do křesla naproti lékařce, která měla před chvíli prsty v prostorech mého těla, kde se nachází nejméně světla. Očekávám informace, které osvětlí mou situaci a její potenciální řešení.

“Pane Mikulo, domluvíme se, kdy přijdete příště a sdělím vám výsledky. Ještě vás pošlu na krev a uděláme také test na uroflowmetru.”. V tuhle chvíli jsem neměl tušení, co nějaký uroflowmetr obnáší, a představoval jsem si opět jakousi hadičku a pálení při zavádění. “Šlo by to zítra v tuhle dobu?”. “Ano”, odpověděl jsem lehce váhavě s tím, že to budu mít alespoň rychle za sebou.

Pokyny

Nervózně jsem zatínal pěst a čekal na další informace týkající se druhé návštěvy. “Uděláme test průtoku moči. Není to nic, čeho byste se měl bát. Důležité je před testem zhruba dvě hodiny nejít na záchod a hodně pít, abyste přišel s plným močovým měchýřem.” “Dvě hodiny? To nevydržím”, odpověděl jsem s dávkou pochybností.

“Nechám to na vás, ale hodně pijte a pokud se vám bude opravdu hodně chtít, bouchejte na dveře”. Po těchto pokynech jsem poděkoval za životní zážitek a odebral se do nedaleké laboratoře k rychlému odběru krve. Poté jsem opustil budovu s různorodými pocity. Na jedné straně jsem byl rád, že jsem první část absolvovat, ale přesto jsem měl strach z druhého dne a byl jsem plný nejistoty.

Průtok

Navrátil jsem se do práce a po večerním příchodu domů jsem si vyhledal, co je to sakra ten uroflowmetr. Jedná se o jakýsi měřák průtoku v moči. V podstatě budu močit do nějakého plastového trychtýře a ten bude vyhodnocovat počátek, průběh i závěr procesu z hlediska toku. Dost se mi ulevilo, protože jde o zcela neinvazivní vyšetření. Na druhou stranu jsem neměl vůbec představu, jak samotné vyšetření proběhne. Budu močit v ordinace za plentou, nebo budu mít nějaké soukromí?

Druhý den v práci jsem se od rána více hydratoval a pil větší dávku vody než obvykle. Vyšetření bylo po dvanácté hodině a na záchod jsem šel naposledy před jedenáctou. Před dvanáctou jsem s relativně plným močákem šel na metro, přičemž jsem musel absolvovat jen jednu zastávku a pak zhruba 5 minut chůze. V metru jsem se lehce kýval ze strany na stranu, při chůzi jsem se již soustředil čistě na to, aby mé svěrače nepovolili a nezahřál jsem své kalhoty vlastním deštěm.

Plnej močák

Když jsem přišel do ordinace, na recepci jsem byl odeslán pryč “Musíte se ohlásit ve třetím patře”. Byl jsem lehce v šoku a zmaten, ale případné handrkování by jen protáhlo mé čekání. Po schodech jsem přeběhl o patro níže a s lehce nervózní energií oznámil svůj příchod. Po dvou větách mi bylo oznámeno, že je to v pořádku a můžu jít k doktorce. Vyběhnul jsem zase schody a došel k čekárně, kde již seděla nějaká paní.

Bylo slyšet, že z ordinace se ozývají nějaké hlasy a uvnitř je pacient. Pokud bych měl číselně popsal svou potřebu močení, byl jsem tak na 8 z 10. Abych tomu dal grády, vytáhnul jsem lahev s vodou a pomalým tempem do sebe poslal ještě pár doušků blahorádné tekutiny. Posadil jsem se na židli a čekal.

Terč

Zhruba po pěti minutách vyšel z ordinace pacient a já byl instruován, abych šel dovnitř. Doktorka se mě zeptala, jak jsem na tom a já ji potvrdil, že bych docela rád svou hasičkou hadicí pokropil přilehlé záhonky. Byl jsem odveden do místnosti vedle, kde mi sestřička ukázala na trychtýř v rohu. “Zde se prosím vymočte”. Více instrukcí nebylo třeba, zavřela dveře a já šel na to.

V místnosti byl vpravo naproti dveřím běžný záchod, vedle umyvadlo a vlevo u dveří onen měřící přístroj. V podstatě šlo o židli, na které stál měřák s odměrkou a nad ním trychtýř pro směřování toku moči. Příliš jsem neotátel, rozepnul kalhoty, vystavil svou chloubu umělému osvětlení a započal močení. Na to, jak se mi hrozně chtělo, jsem měl problém započít. Že by tréma?

Metero interupto

Po pár vteřinách ze mě začala téct moč, ale něco bylo špatně. Nedokázal jsem ze sebe dostat souvislý proud, a šlo spíše o přerušovanou komedii. S tím samozřejmě přicházeli pocity studu, představy toho, co mi řekne doktorka a to celý proces ještě zhoršilo. Močení bylo tak dvakrát delší, než obvykle. Šlo o takovou dávku, že jsem zaplnil nádobu na moč až k okraji. Stačilo trochu víc, a řešili bychom vytopení ordinace o patro níže.

Umyl jsem si ruce, hluboce se vydechnul a celý rudý vstoupil otevřením dveří do ordinace. “Vy jste to držel až moc!”, ozvala se doktorka. Prý jsem to přehnal s tím, jak dlouho jsem nebyl na záchodě a naplnil si močák natolik, že je pak problém ho souvisle vyprázdnit. Něco, na co mě asi mohla upozornit předem, ale otázka, jestli by to k něčemu bylo. Je docela těžké vychytat plný močák s ideálním průtokem na daný čas, zvlášť, pokud to běžně netrénuji.

Výsledky

Po usazení jsem byl uklidněn, že i přes můj přehnaný entusiasmus vypadá výsledek normálně. Následně jsem obdržel diagnózu. Dobrá zpráva je, že nemám rakovinu prostaty. Krevní test, ultrazvuk i její ruční test nezaznamenali vážnou nemoc. Špatná zpráva je, že můj problém je celkem běžný, ale prý se s ním nedá moc dělat. Realita je taková, že mi trocha moči po močení zůstává v určitém místě, které mi ukázala na anatomickém nákresu, a při pohybu se poté ta moč uvolní a vyteče ven.

“Mohla bych vám zkusit dát něco na relaxaci svalů” byla nabídka, kterou jsem s úsměvem odmítl. Prý mám po toaletě zkusit zatlačit na určité místo mezi mým konečníkem a korunními klenoty, mohlo by to dostat moč ven. Zkoušel jsem to a bohužel to příliš nefunguje. Navíc, jeden špatný pohyb a stane se z toho další vyšetření prostaty, a to mám již úspěšně za sebou.

Závěrem

Jsem rád, že jsem se po dlouhé době dokopal a začal se svou situací něco dělat. Zjistil jsem dobrou zprávu: nemám rakovinu prostaty, a to mi udělalo radost. A kdybych dostal špatnou zprávu v tom ohledu, že ji mám, pak by to pravděpodobně bylo již pokročilé stádium a menší šance na léčbu. A to jen z toho důvodu, že jsem měl situaci jít řešit hned tehdy, když jsem se projevili symptomy.

Je to další dobrá připomínka toho, že když se u mě objeví zdravotní problémy dlouhodobějšího charakteru, měl bych je řešit s odborníky co nejdříve. Příště takové štěstí mít nemusím. Takže doporučuji i vám, nebuďte hloupý jako já a pokud vás něco trápí, zajděte si bez otálení k lékaři. Ta realita testů a celého procesu je vždy lepší než to, jak si nejhorší možné scénáře budujeme v hlavě.