Návštěva lékaře není obvykle něco, na co bych se těšil. O to náročnější to bývá ve chvíli, kdy navštěvujeme lékaře, jehož činností je nahlížení do částí našeho těla, které bývají veřejnosti běžně zakryté. V tomto článku vám povím o tom, proč jsem návštěvu urologa absolvoval a jaký byl celý proces.

V základu je pro mě vyměšovací proces nekomfortní téma, protože se za něj stydím. Matně si vzpomínám, že jako dítě jsem měl několik nehod, což se týkalo i nočního pomočování. Předpokládám, že právě mládí a možná i reakce okolí na mé nehody ve mě vytvořili přesvědčení, že vyměšování je soukromá záležitost, o které se nemluví a za kterou se musím stydět. I z toho důvodu mám stydlivý močák a na pánských toaletách raději vyhledávám soukromí kabinky.

Problém

Je to tak pět let zpátky, co jsem začal ze svých intimních prostor pociťovat během dne zápach moči. Zpětně je až kupodivu, že mi trvalo opravdu dlouho (týdny), než jsem si zvědomil, že mi uniká moč a způsobuje to zápach. Odborně se nechtěnému úniku moči říká inkontinence, a v mém případě se jedná o únik po návštěvě toalety. Trocha moči kdesi zůstane zaseklá a když se začnu hýbat, jde to ven.

Z mého pohledu nebylo třeba navštěvovat lékaře, protože jsem se styděl i bál. Situaci jsem začal řešit tak, že jsem se po vymočení snažil udělat pár kroků (v rámci možností místa, kde se nacházím) a vypustit zbytek moči do utrženého kousku toaletního papíru. Toto řešení ten největší problém odstranilo, k úniku moči docházelo již v mnohem menším měřítku a odstranil jsem většinu zápachu.

Nahodilost

Pár let jsem fungoval tímto stylem, než jsem se přesunul do Prahy. Poté, co jsem započal náročnou práci v obchodu po telefonu, se celá situace zhoršila. Moč unikala častěji, pravděpodobně následkem vysokého stresu, což způsobovalo návrat špatně odstranitelného zápachu, a to nebylo rozhodně optimální v místnosti plné lidí. Rozhodl jsem se tedy konečně čelit svému strachu z nejhorších možných vyšetření, které jsem si dokázal představit, a začal vyhledávat ambulanci urologa.

Po troše pátrání jsem našel ambulanci na Praze 4, zhruba 10 minut pěšky od mého bytu. Zaregistroval jsem se přes web na vyšetření a poté mi přišlo potvrzení. V tuto chvíli jsem byl objednán, ale na podobná vyšetření jsou čekací doby, v tomto případě několik měsíců. Zapáchající situaci jsem musel řešit hned. Existují inkontinenční pomůcky s obrázky usměvavých důchodců, jako různé spodní prádlo či vložky, já ale improvizoval.

Dočasné řešení

Rozhodl jsem se problém vyřešit jednoduše, i když trochu vtipně. Po každém močení si vložím do spoďárů papírový kapesník, který potenciální přebytek moči nasaje. Při další návštěvě toalety ho poté zlikviduji a vyměním za nový, čímž se moč nikdy nedostane do spodního prádla ani do kalkot, a úspěšně se vyhnu zápachu.

Původně jsem zkoušel toaletní papír, ale jeho tenká vrstva způsobovala rozpad v oblasti intimních partií. Odbornými slovy, musel jsem seškrabávat kousky toaleťáku z koulí. Musel jsem zkusit asi tři druhy papírových kapesníčků, než jsem našel ten, který se nerozpadá během několika minut v bezprostřední blízkosti mého žezla a korunovačních klenotů.

Urolog

Když se blížilo datum návštěvy urologie, začal jsem mít docela bobky. Mé představy typického vyšetření zahrnovali silnou trubičku a úzký otvor, který je zakončením průměrně velké klády. Přesto mi bylo jasné, že většina strachu je založena na předpokladu toho nejhoršího. Sám si vytvářím stres, protože přemýšlím negativně, tedy zaměřuji se na to nejhorší, co se může stát. Ve finále jsem změnil nastavení mysli a na samotné vyšetření šel relativně v klidu.

Dopředu jsem nedostal žádné pokyny, takže nebylo třeba držet speciální dietu nebo vypít určité množství vody. V čekárně jsem seděl zhruba půl hodiny, vyšetření na čas se nekonalo. Poté jsem byl pozván do ordinace, kde seděla sestřička a doktorka v jedné místnosti. Prošel jsem kolem pracovního stolu sestry a usadil se o pár metrů dále v židli naproti doktorce.

Vstupní vyšetření

“Tak co vás k nám přivádí?”, zeptala se doktorka a já popsal své problémy. Následně jsem obdržel typickou plejádu dotazů, na kterou se moderní medicína vždycky ptá. Jedná se o historii v rodině, co se týče vážných nemocí. Poté přichází na řadu aktuální problémy, alergie a závislosti. Je smutné, že na ty důležité věci, jako je sport, strava, spánek, stres či trauma se mě ve zdravotnictví nikdo neptá. Nedávno jsem se registroval u nové obvoďačky, kterou to také nezajímalo.

Po krátkém pohovoru jsme se přesunuli k samotnému vyšetření. Dostal jsem pokyn sundat si trochu kalhoty, vyhrnout triko a lehnout si zády na lehátko. Začátek byl snadný, když doktorka nejprve proklepávala okolí břicha a podbřicha prsty. Poté zapla ultrazvuk. Dostal jsem pokyn, ať si slundám i spodky. Nanesla gel nejprve na boky v okolí ledvin, a ultrazvukem vše objela. Poté se trochu zvýšil level.

Vocas

Nyní byl nanesen gen i v okolí tříšel a na má varlata, a následně byla tato místa zodpovědně zkoumána ultrazvukem. Vyšetření trvalo zhruba dvě minuty, a pak přišlo grandiózní finále. “Pokrčte nohy a trochu nadzvihněte boky, nyní přijde ono oblíbené vyšetření přes konečník.” Udělal jsem, co mi doktorka řekla, ale chvíli mi trvalo, než mi v hlavě doteklo, co je konečník.

Než jsem si stačil vybavit, o kterou část těla se vlastně jedná, měl jsem prst v zadku. Ten vstup a výstup byl však extrémně rychlý, asi jako můj první sex. Doktorka se ptala “Nebylo to tak hrozné, ne?”. Abych zachoval tvář, řekl jsem “Celkem v pohodě”. Nebudu přeci přiznávat, jak to bylo skvělé a že bych si to klidně zopakoval. Tímhle bylo vyšetření završeno, já dostal papírové ubrousky na utření gelu a pokyn, ať si sednu zpět do křesla. Nyní se dozvím, co dál.

Pokračování ve článku Jak jsem šel na urologii - výsledky.