a já našel odpovědi, které jsem hledal. Co chci od života a co chci od své kariéry? Otázky, které v jistých fázích života řešíme všichni, ale často neznáme odpověď. Byl jsem na tom stejně, když jsem byl dlouhé měsíce plný nově nabitých vědomostí, ale neschopný je profesně využít. Nevěděl jsem, co chci, a zoufale hledal odpovědi.

Nechci zde opakovat můj příběh pasivního člověka hrajícího hry, jenž přešel do větší aktivity nastavením návyků v oblastech jako vzdělávání, stravy, pohybu, socializace a spánku. Přesto je určité připomenutí nutné pro pochopení kontextu tohoto článku, a tak se vrátím na začátek.

Vzdělání

Když jsem začal s osobním rozvojem, důležité bylo vzdělání, které jsem v té době získával formou audioknih, podcastů a různých Youtube videí. Pochopil jsem, že člověk si za svůj život zodpovídá sám a ačkoliv různé externí vlivy neovlivníme, máme vliv na to, jak na ně reagujeme. Všechno je subjektivní a je na nás, jakou realitu si vytvoříme.

Budeme přemýšlet růstově a půjdeme naproti překážkám a výzvám? Nebo se raději vyhneme nekomfortu a zůstaneme ve svém pohodlném světě? Ano, máme určitou genetickou výbavu a charakterové rysy, ale já věřím tomu, že na tom příliš nezáleží. Sami si určujeme míru pozitivity a úspěchu nejen tím, v jakém prostředí a mezi jakými lidmi se rozhodneme žít, ale i tím, jaký vedeme interní dialog sami se sebou. Je i důležité, jak jsme schopni zvládat každodenní součásti našich životů, jako jsou emoce či stres.

Pošli to dál

Nové vědomosti mi po pár knihách změnili pohled na svět, doslova otevřeli oči a já viděl vše jinak – zářivěji. Začal jsem se zbavovat závislostí jako je marihuana, alkohol a kouření, a nahradil jsem je meditací, pohybem a vzděláním. Problém byl, že když jsem našel v tomto ohledu osvícení, snažil jsem se hned osvítit i lidi kolem sebe. První na ráně byla kamarádka Hanka, jež byla hnacím motorem celé mé změny.

Valil jsem do ní informace, co to šlo, ale naprosto špatným způsobem. Ačkoliv Hanka přemýšlí hodně růstově, musí si na všechno přijít sama. Neříkám, že není otevřená přijímání informací od lidí, ale musí tu informaci sama chtít a mít o ní zájem. A v tomto není rozhodně jediná. S tím, jak jsem byl sociálně aktivnější a trávil více času s přáteli, jsem do nich také více tlačil svou filozofii růstu. Rychle jsem se ale naučil, že to není z mé strany vhodné, a budu muset být více diplomatický v předávání informací. Najít správnou hranici se učím ještě dnes.

Blog

V životě jsem měl pár projektů, které fungovaly chvíli či částečně, ale nikdy jsem neměl schopnosti věci dotáhnout do konce či fungovat dlouhodobě a konzistentně. Když jsem spolupracoval s Hankou, až moc jsem se sral do jejího businessu, protože jsem neměl nic vlastního. Je to jeden z důvodů, proč jsem si založil tento blog o osobním rozvoji. Chtěl jsem svůj projekt, nad kterým mám plnou kontrolu.

Chtěl něco na své kreativní vyžití, nějaký prostor k tomu, abych mohl volně předávat své vědomosti a nemusel to nikomu strkat pod nos. Když jsem se do toho pustil, nastavil jsem si, že tento projekt nesmí dopadnout jako všechny ostatní a musím na něm neustále, konzistentně pracovat. Stanovil jsem si jasný, dlouhodobý cíl: Každý týden zveřejním jeden článek. To je vše, jednoduché pravidlo, které se mi již rok a půl bez výjimky daří plnit.

Hmm

Blog jsem nezakládal pro zisk. Je to můj kreativní projekt, a zároveň jsem si řekl, že třeba pomůžu i dalším lidem, kteří se mohou nacházet v podobné životní situaci, jako jsem se kdysi nacházel sám. Mohl jsem jít tradiční cestou ebooků a kurzů a nechat si za to platit. Nemohu s jistotou říct, že to třeba v budoucnu neudělám, ale doteď mě nic takového neláká. Přesto jsem přemýšlel, jak by šli mé nové znalosti využít k přivýdělku nebo případně nové kariéře.

Zde je kámen úrazu, protože najít, co chci vlastně v životě dělat, pro mě vždy představovalo problém. Moc jsem se s tím nezabýval a měl jednoduchou strategii – prostě se budu vzdělávat, chodit mimo komfortní zónu a zkoušet nové věci, a ono na mně třeba něco vypadne. Ač je tato strategie dobrá, když opravdu nevíte, co se sebou a může přinést úspěch, v mém případě měsíce žádný úspěch nepřicházel a má vize se stále nezobrazovala.

Omezení Facebooku

Byl to červenec roku 2022, když se Hanka rozhodl limitovat čas trávený na Facebooku. Inspirovala mě, a já se rozhodl jako experiment vyzkoušet limitovat čas strávený na Facebooku (i Messengeru) celkem drastickým způsobem: Přihlásím se jen jednou týdně, abych přidal na svou zeď odkaz na nový článek na blogu. Tuto zkušenost popisuji ve článku Jak jsem omezil Facebook a Messenger.

Změna se nejvíce projevila ve volném čase, byl jsem najednou méně rozptylován a měl více prostoru pro “snění”. Nekoukal jsem již příliš do mobilu při cestování, ať už ve vlaku či v různých situacích na nádraží. Více času jsem nyní trávil tím, že jsem nad něčím přemýšlel, nebo jen tupě civěl do blba. A právě tento čas, kdy se dokážeme odpojit od rozptylů moderního světa a jednoduše snít, mi dal novou perspektivu, a především konečně poskytl odpověď na otázku, kterou jsem tak dlouho hledal: Co se životem?

Naplnění

Ačkoliv jsou v dnešním světě upřednostňovány a oslavovány individuální úspěchy, to největší naplnění nalezneme v pomoci ostatním. Je to něco, co mi v životě svým způsobem chybí, a násilné nucení svého pohledu na svět svým nejbližším přátelům není ideální cesta. Rád bych své znalosti využil a byl přínosem pro širší skupinu osob. Ano, samozřejmě zde může hrát roli mé ego a nějaká touha po slávě, a právě individuálním úspěchu, ačkoliv to na oko zabaluji do dobře znějícího kabátku “Pomůžu lidem”. Dle mého ale na motivaci nezáleží, záleží na akcích, které lidé dělají a které mají vliv nejen na ně, ale i na ostatní.

Aktuálně pracuji již devátým rokem jako grafik u stejné společnosti a na pozici, která nemá kam růst. Nemohu si stěžovat, protože ta práce je pohodová, naplňuje mě a má dobré benefity, ale zůstávám uzavřen v komfortní zóně a obsahem není to, co je aktuálně mou vášní a co mě baví. Také chybí právě ten element pomoci lidem, protože plakátem nikomu život k lepšímu nezměním. A proto mi stále vrtal hlavou způsob, jak začít dělat něco, co pro mě bude víc naplňující a zároveň to povede i k mému růstu.

Heureka

Byl pátek, konec července, a příjemný letní den o teplotě 24 stupňů. Čekání na vlak jsem řešil mou tradiční chůzí kolem nádražní budovy a bez jasného cíle jsem snil a nechal myšlenky plynout. Bylo to zhruba po pěti minutách chůze a deseti metrů od venkovního vstupu na nádražní toalety, když ta myšlenka přišla. Myšlenka, která spustila kaskádu dalších myšlenkových pochodů, jenž vedli již ke konkrétnímu cíli. Myšlenka, která mi konečně udala nový životní směr.

“Chci využít své znalosti a pomoci lidem, proč to komplikuji a nestanu se prostě koučem?”. I když jsem v tu chvíli neměl tušení, co koučink obnáší a jak funguje, představa sezení jeden na jednoho tak, abych klientovi pomohl najít řešení jeho problémů, byla více než lákavá. Konečně jsem cítil, že bych mohl dělat něco, v čem najdu opravdové naplnění. Cítil jsem se skvěle, s hlavou v oblacích a pocitem toho, že konečně vím, co dál.

Cíl jsem měl jasný: „Stát se koučem“. Nevěděl jsem však o té profesi ani její náplni absolutně nic. Co teď? Co všechno se musím naučit, co si musím zajistit a jak se dostat od počátečního bodu pouhé myšlenky a realizaci toho snu? Jaké překážky musím překonat?

To vše si povíme v příštím článku.