Není to tak dlouho, co došlo na filozofické fakultě v Praze k ohavnému činu násilí. Výsledkem útoku jednoho muže došlo ke ztrátě mnoha nevinných životů. Proč? Věnoval jsem pár hodin tomu, abych si ověřil fakta a fámy, a v tomto článku shrnuji svůj závěr.

Aby bylo jasno, nejsem odborník na danou problematiku. V tomto článku prezentuji velmi limitovaný názor založený na poznatcích znalců a kombinuji ho se svým vlastním pohledem. Přesto se jedná o pohled, který nemusí být ani zdaleka správný. Jak prohlásil jeden z odborníků z policie v ČT24, vynechme čecháčkovství: “Nejdřív jsme odborníci na fotbal, potom na covid a teď na policejní zásahy.” A abych byl správný Čech, přispěju svou kapkou do mlýna.

Dopad

První informaci o hrůzném činu střelby na filozofické fakultě jsem obdržel od kamarádky, která mi přes Whatsapp poslala odkaz na článek na novinkách. Přečetl jsem si pouze titulek a pokračoval ve svém pracovním nasazení bez sebemenší reakce. V průběhu následujících hodin jsem získával náhodné střípky informací od interakcí s lidmi kolem mě. Postupně přicházející informace jsem více ignoroval, nežli zpracovával, abych mohl dokončit svůj pracovní den.

Když jsem večer přišel domů, dal jsem si večeři a pustil na relax pár hloupých videí na Youtube. Poté jsem otevřel úvodní stránku Seznamu a ta byla plná článků o zmíněné události. Rozhodl jsem se dozvědět se více. Přečetl jsem si, co již víme, a zhruba po deváté hodině večer jsem udělal něco, co jsem roky neudělal – pustil si ze záznamu zprávy. Zvolil jsem si zprávy ČT1, nepotřebuji emoční ždímačku ve stylu TV Nova, potřebuji fakta.

Emoce

Když jsem se do události ponořil, cítil jsem smutek, vztek, soucit, zmatek. Zároveň jsem cítil i hrdost na naše policejní složky a celý integrovaný záchranný systém. Také otevřeně přiznám, že jsem cítil i sobeckou úlevu z toho, že podobný osud, jako osud obětí, nepotkal mě, nebo osoby mě blízké. Nejvíce masových vražd, ať už se jedná o školy či jiná veřejná místa, se děje v USA. Roky jsme sledovali události z míst, která jsou nám vzdálená. Když ale tragédie zasáhne naše bezprostřední okolí, najednou jsou spjaté emoce mnohem hlasitější a intenzivnější.

Ačkoliv jsem byl od události mimo a přímo se mě nijak nedotkla, nepřímo mě zasáhla na dvou frontách. První je lokalita. Praha je město, ve kterém jsem aktuálně žil. Druhou frontou je pak vysoká škola. Na vysoké škole jsem roky pracoval, a abych pravdu řekl, občas jsem v hlavě projížděl scénáře možné situace masového střelce a mapoval, jak bych se v dané situaci zachoval. V hlavě jsem vyhodnocoval potenciální trasy útěku, zabarikádování kanceláře nebo případně nutnou konfrontaci. Potenciál řádění střelce jsem nebral úzkostlivě, ale díval se na to kriticky a strategicky jako možný scénář. V mysli jsem se poté pokoušel připravit na nejhorší. To, jak bych pak ale opravdu jednal v dané situaci, je věc úplně jiná.

Tip: Pokud chcete zvýšit pravděpodobnost přežití v náhodných nebezpečných situacích, naučte se fungovat s adrenalinem v krvi. K tomu slouží cílené stresování, jehož nejběžnější formou je sport. Dalším způsobem, jak se na stav vysokého stresu a adrenalinu adaptovat, je například studená sprcha či ledová koupel. Čím víc se naučíte fungovat s adrenalinem v krvi, tím větší kontrolu budete mít v situacích, kdy je vaše tělo adrenalinem zaplaveno.

 

Šílenec

Pojďme se podívat na ošemetnou otázku PROČ? Proč je někdo schopen pomocí zbraní či jiných dostupných prostředků napáchat takové zlo a brát nevinné životy? Pokud chceme hledat odpovědi, pak je třeba nasbírat data z událostí minulých a vyhodnotit je. A ačkoliv často slyšíme, že se jedná o nějaké duševně nemocné jedince, opak je pravdou. 

Je snadné říct, že tihle lidé jsou blázni, protože se tím vyhneme nekomfortní pravdě. Tou je, že masoví vrazi jsou většinou vysoce inteligentní a mentálně zdravý lidé. Jsou samozřejmě výjimky a v mixu mohou být různé typy depresí či PTSD. Realita je však taková, že vrahem, nebo dokonce masovým vrahem, může být kdokoliv z nás nebo našeho bezprostředního okolí. A jelikož tohle si opravdu nechceme přiznat, je snazší prostě ukázat prstem na duševní zdraví a říct “Je to blázen”. Bohužel, většinou není.

Dva důvody

Když jde o masové vrahy, mimo statisticky nepodstatných výjimek jsou zdrojem v podstatě jen dva hlavní důvody. Pojďme se do nich zkusit vžít.

Křivda. Někdo mi ublížil a já se ujistím, že ostatní budou trpět stejně tak, jako já. V práci je někdo úspěšnější nebo je povýšen místo mě. Odmítla mě žena. Jsem šikanován. Jsem sám. Rodiče mi nedávají dostatečnou lásku, ať už je ta forma lásky, co vyžaduji, jakákoliv. Důvody se mohou zdát často i banální, ale je nutné si uvědomit, že co je pro jednoho banální, je pro druhého fatální. A když má pak někdo pocit, že mu svět křivdí nebo mu někdo nerozumí, občas se rozhodne situaci řešit velice nešťastným způsobem, který má šokující následky.

Radikální ideologie. Je jedno, jestli jde o politiku, náboženství, rasu, pohlaví, sexualitu, environmentalismus. Extrémní názory často vedou extrémním činům. Dost tomu přispívá internet a sociální sítě. Než kdykoliv dřív je snazší najít osoby se stejným názorem a vyhýbat se názorům opačným. Lidé chtějí být součástí sociální skupiny a někam patřit. A když mě “normální” svět a “normální” lidé v mé autentické verzi nezačlení mezi sebe, pak si najdu extrémisty, kteří na této realitě efektivně parazitují. Doveďte někoho na okraj a je z toho recept na katastrofu.

Vzory a prostředky

Je šokující, že masové vraždy jsou již dnes v Americe na denním pořádku. Masoví vrazi se často na událost dostatečně připravují, a především inspirují od ostatních. Dává to smysl. Když už se rozhodnu, že chci napáchat co největší škody, rozsah přípravy je rozdíl mezi jednotkami a desítkami obětí. Když chci dobře vařit, učím se recepty zkušených lidí. To samé platí ve všech oborech života. Bohužel máme v dnešní době obří databázi návodů k hromadné zkáze.

Když už mám své proč a mám svůj plán, přichází na řadu provedení. K němu potřebuji specifické nástroje. Zbraně jsou nejefektivnější způsob, jak zabít velké množství lidí. Mohu najet autem do davu lidí, vběhnout do školy s nožem nebo vytvořit domácí výbušniny. Když mám zbraň, a především pak nějakou výkonnou pušku a dostatek nábojů, jedná se o nejefektivnější nástroj zkázy. V Americe je nejvíce držitelů zbraní a nejvíce zbraní na osobu, což koreluje s následky. Zbraň tam získá každý starší 18 let, a nepotřebuje k tomu žádné zvláštní zkoušky ani licence. Výsledek? Od roku 2020 téměř 2 masové střelby denně.

Co s tím?

Technická řešení, jako detektory kovů či licence na zbraně jsou jen malá část rovnice. Problém je komplexní, a nemá jednoduché řešení. Přesto často najdeme společné indikátory a většina z nich je v dětství. Drtivá většina aktérů masových vražd se v mládí setkala s nějakou formou násilí, zneužití či traumatu. A nejde jen o masové vrahy. Pokud chcete znát odpovědi například pro bezdomovce či narkomany, pak se podívejte do jejich dětství. Jednou ze statistik je i to, že mezi pachateli masových vražd je 97 procent mužů. Proč?

Jak víme, ženy dokáží lépe pracovat s emocemi a mluvit o nich. Muži jsou naopak od raného věku vedeni k tomu, aby své emoce potlačovali. Možná jste někdy slyšeli věty typu “Nebřeč, jsi přece chlap.” Když jako malý chlapec cítím smutek, začnu brečet a obdržím od rodičů informaci “Nebreč”, vyhodnotím to jako informaci “Smutek není v pořádku.” A když pak takovou emoci znovu ucítím, udělám vše proto, abych ji ignoroval a dělal, že není. Jenže čím víc emoce potlačuji, tím víc problémů si vytvářím. A tyto problémy mohou vést k chování, které je pak potenciálně nebezpečné.

Vzdělání je základ

Systematicky je spousta věcí, na které se musí pracovat. Co mohu udělat já? V první řadě být všímavý. Jednak koukat kolem sebe a neustále vyhodnocovat okolí, bez toho abych byl neustále zasekaný očima v mobilu a ušima a ve sluchátkách. Buďte všímaví ke svým blízkým a snažte jim poskytnout prostor k tomu, aby mohli být autenticky sami sebou. Nesuďte ostatní za jejich chování jen proto, že je odlišné od vaší představy “normality”.

A pokud jste rodiče, pak v první řadě pracujte na sobě a vzdělávejte se. Existuje spousta zdrojů a návodů na to, jak být dobrý rodič, stačí jen chtít. Zároveň umožněte dětem být sami sebou, učte je emoční regulaci a dechu. Učte je komunikovat, otevřeně s vámi mluvit o všem a vytvářejte bezpečné prostředí proto, aby s vámi mohli sdílet cokoliv. Nesuďte, ale naslouchejte! A především, nechce chlapce plakat a mluvit o emocích.

Jít příkladem

Hlavní je jít příkladem. Spoustu násilí a zla vzniká samotou, strachem, vyloučením, odmítnutím. Já osobně se snažím být poslední roky osobou, která nesoudí ostatní za to, že jsou odlišní než já. Zároveň, ačkoliv je to dost těžké, se snažím i poslouchat a vyhledávat opačné názory, než jsou ty moje. Ano, stále u toho můžu být defenzivní. Ale v mnoha případech zpětně uznám, že na názoru na opačné straně může něco být a že všechno není jen černé a bílé.

Snažme se přijímat lidi kolem nás takový, jací jsou, bez ohledu na to, zda zapadají do naší škatulky a představy toho, co je normální. Ano, na jedné straně je ujeté, jako extrémním způsobem se snaží “probuzení” jedinci poučovat společnost o tom, že jakákoliv úchylka je v pořádku a že bychom to měli respektovat. Já to beru tak, že pokud se chceš definovat jako Útočná helikoptéra, tak se tak definuj, ale necpi mi svou ideologii, pokud o ní neprojevím zájem. Na straně druhé je ale neuvěřitelné, jak stále zaostalý a omezení dokážeme být. Viz. například sňatek homosexuálních párů. Je to jasný příklad toho, jak jako společnost neustále prosazujeme svůj zastaralý pohled schovaný za slovo “tradice” a z důvodu vlastního strachu a nejistot limitujeme skupiny osob, které si takový přístup nezaslouží.

Buďme k ostatním milý. Umívejme se. Snažme se občas udělat něco, co pro nás nemusí být komfortní, ale ostatním to může pomoci. Protože nikdy nevíme, kdy někomu zlepšíme život. A možná pak i někoho ať už přímo, nebo nepřímo, zachráníme.

Celé to zakončím odkazem na video, které vás bude inspirovat. Pokud neumíte anglicky, zapněte si titulky a automatický překlad do češtiny. Pojďme mít spolu hezčí svět, ve kterém budou lidé mluvit místo toho, aby nebezpečným způsobem jednali.