Osobní rozvoj je pro mnoho lidí abstraktní spojení, které může znamenat cokoliv od ranního ustlání postele, přes pozitivní afirmace typu “jsem fantastický” až k posedlosti stát se kněžkou Království orlího semene. V tomto článku představím pohled na to, jak začít se zdravým a funkčním osobním rozvojem, který není stavěn na slibech a zázracích, ale činech a výsledcích.

Pokud očekáváte ohranou větu “Můžete být, kým chcete”, tady jí nenajdete. I kdybych si to přál sebevíc, nikdy ze mě nebude rockový zpěvák ani hrdá matka rozkošných štěňátek. Osobní rozvoj není o lhaní sám sobě ani spoléhání na náhodu či zázrak. Je o sebepoznávání, vzdělávání, naplnění života správnými vztahy a lidmi a stanovování realistických cílů, které odpovídají našim životním hodnotám. Především je to ale o odvaze čelit nepříjemným otázkám a nebát se jít mimo komfortní zónu.

Kuchařská soutěž

Aby byl tento článek lépe stravitelný, využiji v něm přirovnání, jenž si půjčuji od Matthew Husseyho. Představte si kuchařskou soutěž, kdy skupina soutěžících musí v limitovaném čase uvařit porotcům nějaký pokrm. Ano, bavíme se zde o soutěži podobné Masterchefovi. V naší verzi je ale malý, i když zásadní rozdíl. Když se na začátku rozdávají suroviny, každý soutěžící dostává něco úplně jiného.

Ano, je to tak, že jeden kuchař obdrží luxusní hovězí steak, jiný obyčejné kuřecí prso a další pak konzervu s vepřovým masem. Někdo má čerstvá letní rajčátka, jiný rajský protlak. A ano, dá se přemýšlet nad tím, zda je taková soutěž vůbec fér. Jakou má vlastně pointu? Když jde o kuchařské umění, není to o surovinách, protože i ze základních surovin dobrý kuchař vykouzlí parádní pokrm. A nyní zkusme tento příklad použít v paralele s našimi vlastními životy.

Oběť

Až příliš mnoho z nás se soustředí na to, jaké dostal suroviny. Řešíme to, jak jsme se narodili a co jsme zažili, a hledáme v tom důvody, proč nebýt spokojeni. Měřím jen 160 centimetrů, mám nos jako cuketu, neumím počítat, otec mě bil, vrána mi ukradla zásnubní prsten. Je snadné si najít ve svém životě genetické atributy, zažité události nebo lidi, na které pak budeme svádět své neúspěchy. Ale vážně je zdravé soustředit se na to, na co nemáme žádný vliv?

Neovlivním to, jak jsem se narodil a co jsem zažil. Obdržel jsem suroviny, a teď buď můžu fňukat, že za nic nestojí, nebo s nimi zkusím udělat to nejlepší možné jídlo. Často také porovnáváme své suroviny s ostatními, protože je pak opět snadné ukázat prstem a říct: “On to má mnohem lepší, a mě tím o něco připravil”. Suroviny někoho jiného se mnou, a tím co vznikne na mém talíři ale nemají nic společného. V životě bych se měl porovnávat s jedinou osobou, a tím jsem já samotný ve svých minulých verzích.

Sebeuvědomění

Nemohu změnit to, o čem nevím. A abych to ještě rozšířil, těžko budu měnit to, co si nechci přiznat. Abych mohl z obdržených surovin vytvořit co nejlepší pokrm, musím se podívat pravdě, případně okurce do očí. Základním krokem k osobnímu rozvoji je sebeuvědomění, a nebudeme si nic nalhávat, vyžaduje to dávku odvahy a v mnoha případech to bude dost nekomfortní. Je třeba se podívat do zrcadla, zapomenout na všechny externí vlivy (lidi, situace,...) a hluboce se zamyslet nad tím, kdo jsem já a jak a proč si formuji svůj svět, svou realitu.

Kdo vlastně jsem? Jaké jsou mé silné, ale i slabé stránky? Proč se chovám, jak se chovám? Těžko budu něco vařit, když nebudu mít odvahu podívat se do koše abych věděl, jaké suroviny vlastně mám. Seberozvoj začíná uvědoměním, a zvědomění je prvním krokem k růstu. Následně musím přestat utíkat od problémů, kterých jsem si vědom. To, že dopis od finančáku neotevřu neznamená, že ty daně nebudu muset doplatit. Musím otevřít všechny dopisy, čelit realitě, problémy zorganizovat a přijít s plánem, který je bude postupně řešit.

Vědomosti

Ok, dostal jsem suroviny, které jsem identifikoval a plně jsem se s nimi smířil. Jsem připraven s nadšením dělat svůj pokrm, ale jak na to? Zde přichází na řadu vzdělávání, které je dalším ze základních pilířů osobního rozvoje. Žádný kuchař nebude schopný uvařit jídlo, když nebude mít vědomosti. Musí znát postupy, suroviny, jejich kompatibilitu. Potřebných vědomostí je strašně moc, ať už jsou více teoretické, nebo praktické, a čím víc jich mám, tím lepším kuchařem budu.

Pokud chci růst a rozvíjet se, neustálé vzdělávání by mělo být denním chlebem mého života. Nemusí to být každodenní hodinová dřina, i pět minut čtení odborných textů je lepší než nic. Dnešní doba přináší tu výhodu, že máme k dispozici spoustu způsobů, jak vědomosti konzumovat. Internetové články, knihy, audioknihy, podcasty, videa, dokumenty, přednášky, kurzy,... Nezáleží na tom, jaký formát si vyberete, hlavní je, když budete vědomosti přijímat. A díky novým vědomostem přichází nejen rozvoj a růst, ale také větší kreativita.

Akce

Mám zmapované suroviny, vím, co s nimi a teď vzhůru do vaření. Akce je něco, co spousta lidí v sektoru osobního rozvoje ignoruje. Čtou jednu seberozvojovou knihu za druhou, navštěvují každý měsíc kurz, ale nikam se neposouvají. Chybí jim totiž akce. Je skvělé, podívat se pravdě do očí a získávat vědomosti, ale dokud vše nepřenesu v akci, nic se nezmění. Mohu mít plán toho, co uvařím. Mohu držet suroviny v ruce. Ale pokud neproběhne samotný proces vaření, talíř zůstane prázdný.

A co je vůbec nejlepší? Akcí začít, a suroviny a postupy řešit až v průběhu. Dobří kuchaři v soutěžích nestojí na místě aby vymysleli, co budou vlastně dělat. Okamžitě začínají s přípravou, během které teprve vymýšlí svou strategii. Stejnou taktiku bych doporučil i u osobního rozvoje, protože nejlepší je učit se za běhu.

Jsem v tomhle článku schopen dát nějakou konkrétní radu, která nestojí na abstraktních pojetích a fiktivní kuchařské show?

První kroky

První krok je jednoduchý, a naprosto jednoznačný – jděte udělat něco nového. Je jedno co, hlavní je, abyste vyzkoušeli něco mimo vašich zaběhnutých kolejí. Odeberte si ze života trochu komfortu, a nahraďte ho něčím novým. Pro začátek seberozvojové cesty poté doporučuji dvě knihy, kterými jsem začal já. První je Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele od Marka Mansona. Druhou knihou jsou Atomové návyky od Jamese Cleara.

A jak na sebeuvědomění? V první řadě bych se podíval na své návyky, protože se z nich skládá až 70 procent našeho dne. Návyk je vše, co pravidelně opakujeme. Může to být strana postele, na kterou si lehám. Také způsob, jakým si vybírám oblečení a zavazuju boty. A tím to nekončí. Jakou cestou chodím do práce? Kdy používám slovo “Děkuji”? Co konzumuji, jak cvičím, kdy piju kafe, jak se socializuji?

Traumata a emoce

Ta největší a nejbolestnější práce potom probíhá hodně hluboko nás, kde musíme čelit nepříjemným pravdám. Je třeba si pojmenovat svá traumata z minulosti a také odpustit všem lidem, kteří nám kdy ublížili, protože to brání růstu. Je dobré přestat přemýšlet stylem “Takhle se nechci cítit” a místo toho přemýšlet způsobem “Chci se cítit takto a dosáhnu toho takto”. Součástí vzdělávání by měli být i emoce a nástroje emoční kontroly.

Obecně pak doporučuji začít chodit na terapii. Já navštěvuji přes rok skupinovou terapii pro závislosti, příští rok mám v plánu začít chodit na individuální terapii. Aby bylo jasno, terapie není pro každého, a ne každému pomůže. Narcisům a psychopatům je k prdu, a někteří lidé chodí na terapii jen proto, aby pak mohli sdílet světu kolem sebe, co všechno jim terapie dává. Využívají terapii jen jako nástroj pro nafouknutí své image, ale její skutečnou hodnotu nevyužijí. Některé osoby zase terapii nepotřebují, protože dokáží pracovat sami se sebou a potřebné nástroje znají. Pro většinu lidí může být ale terapie skvělý pomocník, a především něco, co dokáže změnit život k lepšímu.

Na co si dát pozor

Co se týče osobního rozvoje, existuje i spousta závadějících, neefektivních a možná i nebezpečných slibů a technik. V první řadě sliby typu “Budeš kým chceš, a stačí k tomu tři malé krůčky”, jsou vždycky jen marketingem pro nějaký produkt. Osobní rozvoj není nic jednoduchého, ani krátkodobého, je na celý život. Pokud vám někdo slibuje rychlá řešení, a ještě za to chce platit, ruce pryč. Například terapie může trvat i roky, nebo celý život, a opravdu se nedá smrsknout na 3 hodiny nějaké pseudotechniky.

Také nejsem fanoušek pozitivních afirmací, protože mám pocit, že spousta lidí je nepoužívá správně. Abych vysvětlil, o co jde, pozitivní afirmace znamená v podstatě pozitivní mluvu k sobě samému. Například ráno vstanu a párkrát si zopakuji “Jsem pracovitý člověk”. Dle vědy to v některých případech může fungovat, ale nikdy nesmím lhát sám sobě. Když si budu půl dne tvrdit, že jsem pracovitý, ale přitom budu jen ležet na gauči, vím, že sám sobě lžu a je to celé kontraproduktivní. Afirmace jsou něco, co může mít přínos, ale je třeba je používat inteligentně a správně. Tedy nejprve se dostatečně vzdělat v tom, jak je vlastně použít.

Co z toho

Závěrem zmíním, proč to celé vlastně dělat, a zde mohu mluvit sám za sebe. Než jsem začal s osobním rozvojem, neměl jsem kontrolu nad životem, on měl kontrolu nade mnou. Neměl jsem cíle, bál jsem se selhání, přesvědčoval jsem se o tom, že jsem šťastný. Vnitřně jsem byl smutný, zlomený a vzteklý. Neměl jsem žádnou emoční kontrolu, vyhýbal jsem se zodpovědnosti a svůj čas jsem využíval jen k zábavě. Měl jsem dost závislostí a život mi byl u prdele.

Nyní mám za sebou již rok a půl osobního rozvoje a mám pocit, že mám poprvé kontrolu já nad svým životem. Dělám chyby a pořád mám v životě oblasti, ve kterých dost selhávám. Ale jsem si jich vědom a pracuji na nich. Snažím se neustále vzdělávat a růst, abych byl lepší osobou nejen sám pro sebe, ale i pro lidi kolem mě. Když budu nejlepší verzí sebe sama, pak budu přínosem i pro ostatní, a možná v tom je největší krása osobního rozvoje. Protože celá ta vnitřní práce nemá být sobeckým ukájením, ale způsobem, jak nabídnout světu své nejlepší já. A když budu svým nejlepším já, potom budu přínosem pro osoby kolem mě. A to za trochu nekomfortu rozhodně stojí.