a našel světlo uprostřed tmy. Jsou tři hodiny ráno a probouzí mě hlas: “Lukášku, Lukášku, Luky”. Chvíli naslouchám a hlas identifikuji jako svou babičku, jejíž ložnice se nachází hned vedle mé. Vstanu z postele a následuji zdroj zvuku, abych našel babičku ležící na podlaze.

Bylo to v létě, kdy babička začala v noci padat. Asi to dělala ta vysoká teplota, která ve spojení s pokročilým věkem tvořila víc pádů než Windows 98. Babička tak párkrát skončila na podlaze při svých pravidelných nočních návštěvách toalety, a já jí vždy sbíral. Stalo se to párkrát a když přišlo trochu studenější počasí, pády ustali.

Rodinné vazby

Původně jsem se tu chtěl rozepsat o rodinných vazbách a popsat můj vztah k babičce, ale obávám se, že je to oblast, kterou ještě musím podrobněji rozklíčovat. Základ je zhruba ten, že jsem k babičce nikdy neměl úplně nejvstřícnější vztah, a náš vztah byl založen spíše na formě její snahy o předávání výchovných pokynů a mého vzdoru.

Pamatuji si jí jako osobu, co mě vozila na kole do školky, pomáhala mě vychovávat, jezdil jsem s ní na výlety, hrál s ní karty, pak přešla do typické babičky “vezmi si buchtu” nebo “zabalím ti…” a zde přišlo již mé “já vím nejlíp a dej mi pokoj”. Nechme to u toho, že chyby při budování našeho vztahu jsou převážně na mé straně.

Stáří

Babičce je již přes osmdesát let, takže je to už nějaký pátek, co šla do důchodu a zároveň už mnoho let, co umřel děda. Pamatuji si, že po přechodu do důchodu byla stále čilá, jezdila na houby a borůvky a vařila a pekla.

S postupem času ale aktivita stagnovala, čemuž možná přispělo právě i úmrtí dědy, ale zároveň i dostupnost televizorů. Bylo jednodušší si pustit rádio nebo televizi, a přestat aktivně žít. S pasivitou ve stáří ale přichází nebezpečí.

Jak se vyhnout propadu

V poslední době jsem četl mnoho knih a pokud se v nich někdo věnuje stáří, všechny příběhy mají stejnou charakteristiku. Čím aktivnější ve stáří budete, tím lépe pro vás. Čím pasivnější budete, tím kratší život a vyšší pravděpodobnost demence či psychologického úpadku.

Důležité nejen pro stáří, ale každý věk je pohyb (bohatě stačí poklidnější pohyb jako chůze či práce na zahrádce), sociální kontakt (čím více, tím lépe), zdravá strava, dostatek spánku a neustále zaměstnávání mozku novými zážitky, prací či vzděláváním.

Neberte důchod jako sezení v křesle. Dělejte, co milujete celý život, a snažte se žít aktivně bez ohledu na věk.

 

Úpadek

Jak jsem uvedl, babička s postupem času snižovala aktivitu a nyní její dny víceméně pokrývají poslouchání rádia či sledování televize. Má limitovaný pohyb, a příjemné rozptýlení je pro ni alespoň náš kocour. Bohužel, duševně je stagnace znát.

Je spousta okamžiků, kdy je duševně v pořádku. Bohužel ale přichází i chvíle, většinou spojené s nějakou nemocí či fyzickým problémem, kdy bývá zmatená, nebo má problémy s pamětí. Dáváme jí spousty předepsaných prášků ráno, odpoledne i večer. Přesto její osobnost pomalu, ale jistě mizí před očima.

Neotravuj

Jak jsem již uvedl, nikdy jsem k babičce neměl vyloženě vřelý vztah. V mladším věku jsem byl unaven jejím neustálým vnucováním jídla a snahami o výchovu. Trochu negativní přístup jsem asi podvědomě převzal i od mamky, která s babičkou měla také přirozené konflikty.

Když tedy babička něco chce, většinou zapnout televizi nebo vyřešit nějaký problém s technologií, chovám se nasraně jen proto, že si “dovolí mě otravovat”. Ano, nejsem na toto chování hrdý, ale bohužel šlo už o tak hluboce zanesené chování, že jsem neočekával, ani se nesnažil o změnu.

Lukášku, Lukášku, Luky

Před pár týdny začala babička v noci opět padat při cestě na toaletu. Buď si nerozsvítila, byla zmatená, nebo se prostě jen zamotala. Začalo tak docházet k tomu, že mě její hlas budil každou noc kolem druhé, třetí hodiny, a já jí sbíral ze země.

Přirozeně takové probuzení není příjemné, a měl jsem vždy problém opět usnout. Ležel jsem v posteli, čuměl do zdi a často jsem musel vstát a jít něco dělat, protože usnout bylo nemožné. Do práce jsem chodil vyčerpaný, pravděpodobně se spánkovou deprivací. Pozitivní motivace upadala, a já nevěděl, jak dál.

Temné myšlenky

Začal jsem být naštvaný na babičku a na celou situaci, byl jsem více negativní než pozitivní a začal jsem dost pesimisticky přemýšlet. “Co kdybychom dali babičku do důchoďáku, tam už se o ní postarají? Vypadá to s ní špatně, třeba už jí moc času nezbývá...”

Teď si řeknete, že jsem idiot, ale jsou to jen myšlenky. V životě jsem přemýšlel v podstatě nad vším, od vražd po pedofilii a ne proto, že bych to chtěl v reálném životě praktikovat, ale jen proto, že mám mozek a můžu přemýšlet. Nejsou to fantazie, ale spíše myšlenkové experimenty, a nebojím se jít v mysli do opravdových ohavností. Díky tomu ale lépe poznám sám sebe a rozeznám to, co v reálném světě opravdu nechci dělat/zažít.

Nejsme naše myšlenky, jsme naše činy.

 

Vstávat a kvičet

Byl to zhruba týden každodenního nočního buzení, když jsem byl už opravdu unavený. Další noc, další probuzení, další sbírání babičky ze země či z postele. Tentokrát to ale bylo jiné, babička mi jen řekla, že vlastně neví, co chce. Když jsem byl probuzen v podstatě pro nic, byl jsem už neskutečně naštvaný, a také jsem jí to řekl.

Opět jsem se převaloval v posteli a nemohl usnout, další noc, kdy jsem spal pouhých pět hodin. Další nával negativních emocí i myšlenek. V poledne jsem seděl vyčerpaný v práci a přemýšlel nad řešením toho, jak zabezpečit, aby se to neopakovalo. Technicky ale řešení neexistuje, kromě najmutí nějaké osoby, co by u babičky v noci byla. A pak mi to celé konečně docvaklo.

O pár týdnů dříve

Před pár týdny jsem měl konflikt se svou business partnerkou Hankou. Neuznala můj předchozí přínos do businessu takovým způsobem, jak bych očekával, a začali jsme balancovat na hraně toho, že další spolupráce také nemusí být možná. Byl jsem naštvaný, zklamaný a frustrovaný.

Její přístup mě překvapil a zarazil, cítil jsem se raněný a chtěl jsem pomstu. Pohltila mě myšlenka toho, že se na ní vykašlu, a prostě odejdu. Byla by v tu chvíli relativně v prdeli, a krásně ironicky by to ukázalo, jak moc jsem součástí businessu a kolik věcí a procesů je na mně závislých.

Probuzení

Myšlenka pomsty mě natolik pohltila, že jsem se jí nemohl zbavit. Věděl jsem, že je to cesta, kterou nechci jít, protože by uškodila značně mě i Hance, a ani jeden z nás by z toho neprofitoval. I tak to ale bylo strašně lákavé, a já šel s touto negativní myšlenkou spát. Ve dvě ráno jsem se probudil a nemohl usnout, myšlenka byla zpět.

Ležel jsem v posteli, koukal do stropu a přemýšlel nad tím, jak s Hankou vyjebu. Po dvou hodinách jsem vzal do ruky mobil a podíval se na novinky a nějaké statistiky businessu. Ukázalo se, že prodej, který zrovna probíhal nebyl příliš úspěšný. Byla to celé akce Hanky a já začal cítit smutek. Moje temná myšlenka byla pryč, a místo ní přišla empatie. Šel jsem Hance napsat vzkaz, ve kterém jsem celý svůj myšlenkový proces přiznal a zároveň jí napsal, že o naši spolupráci nechci přijít.

Naslouchání podvědomí

Tohle byla jedna z nejlepších zkušeností nedávné doby, a váže se k ní teorie, kterou mám. Jak jsem byl pohlcen myšlenkou pomsty a šel s ní spát, mé podvědomí mě v noci probudilo a chtělo to vyřešit. Podvědomí se mi snažilo říct, že to, nad čím přemýšlím, není správná cesta. Já to vnitřně věděl, ale i tak byla myšlenka na pomstu opravdu silná a lákavá.

Po probuzení, přemýšlení a konfrontaci statistik jsem konečně přešel do opačného stádia, a místo vzteku přišla empatie. Tam, kdy byla původně tma, nyní svítilo světlo. Vykašlal jsem se na své ego a na svou potřebu uznání. A ač Hančin přístup nebyl moc fér, bylo (je) mi to už jedno, není to podstatné. Podstatné je to, že jsem byl schopen změnit přístup, a z chuti pomsty raději zvolil empatii a racionální cestu.

Babička

Na tuto zkušenost jsem si vzpomněl, když jsem seděl spánkově deprimovaný v kanceláři a přemýšlel nad tím, jak vyřešit situaci s babičkou. Snažil jsem se řešit to, co se nedalo příliš změní (jak zabránit pádům), místo toho, abych řešil, co mohu ovlivnit já – tedy můj přístup. Konečně se mi vše spojilo do souvislostí.

“Co když v noci po tom, co pomohu babičce, nemohu usnout především proto, že se chovám jak ublížený kokot? Co když nemohu usnout proto, protože se za sebe podvědomě stydím? Co když nespím, jelikož jsem vnitřně vykolejený ze svého negativního přístupu? Když mě mozek nenechal spát kvůli negativním myšlenkám k Hance, co když mě v případě babičky nenechá spát, protože se stydím za své chování?”

Otočka o 180 stupňů

Žárovka se mi v hlavě konečně rozsvítila a já zažil osvětu. Většinu života se k babičce chovám ne příliš dobře, a reaguji vždy negativně, když něco chce. Ale je to moje rozhodnutí reagovat negativně. Její požadavek není negativní, negativní je to, jak já reaguji. Všechno je moje chyba, protože já rozhoduji reagovat špatně, místo abych reagoval dobře.

Rozhodl jsem se tedy o zcela opačný přístup. Bude ze mně opatrovník a skvělý vnuk. Stane se ze mně někdo, kdo bude rád, že může babičce může pomoct. Nebudu naštvaný proto, že v noci musím vstát. Naopak, budu rád, že mohu být nápomocný. Nebude mi trvat dvě minuty nasraného vnitřního monologu, než vůbec vylezu z postele a babičce pomůžu. Budu proaktivní, pozitivní a nápomocný.

Hrdost

Po tom, co jsem změnil svůj přístup, těšil jsem se, až v noci vstanu a babičce pomohu. Jelikož jí ale zabrala nová léčba, kterou začala podstupovat, od toho dne mě v noci již nevzbudila. Nemám tedy způsob, jak ověřit svou teorii ohledně spánku. Ale vůbec to nevadí.

Změnilo se především moje chování, a můj přístup. To, co jsem měl roky nastavené jako standard je pryč. Tam, kde bylo chování uraženého debila, je nyní chování empatického člověka. Nyní reaguji pozitivně, babičce se snažím více pomáhat a být jí větší oporou. Nepamatuji se, že bych se k ní, kdy choval takto pozitivně, a vnitřně mě to opravdu těší. Protože ve finále je vždy největší odměnou do života, když můžeme pomoci druhým, a preferovat ostatní před našimi vlastními potřebami.

Často je třeba projít si tmou, abychom našli světlo.

Ano, přemýšlel jsem opravdu negativně, ale vedlo to k osvětě. Strávil dlouhý čas v temnotě, ale ve finále našel zcela nový pohled a změnil své chování. A o tom je náš život: Měli bychom směřovat k tomu, abychom si každý nový den mohli říci, že jsme zase o trochu lepším člověkem.

Změna k lepšímu

Chápu to, že můj systém myšlenkových pochodů pravděpodobně není pro každého, a každý máme své procesy, jak dojít k pozitivní změně. Je ale něco univerzálního, co lze udělat, pokud chceme s někým vylepšit vztah?

Začněte něčím malým. Malý okamžik soucitu může být startovacím motorem něčeho velkého. Projevte empatii, udělejte něco nesobeckého, zkuste chvíli přemýšlet jinak. Nikdy není pozdě.

A pokud chcete ženě udělat radost, květina nikdy neurazí. Já šel dnes kolem květinářství a koupil květinu mamce i babičce. Nebylo to z toho důvodu, že bych měl nějaké výčitky, ale jen proto, abych jim udělal radost. A tom přeci život je, dělat radost těm druhým.