Toníčkovi je zhruba 12 let. Byl jsem to já, kdo ho jako kotě přivezl domů a od té doby si užívá luxusu zahrady rodinného domu i přilehlých míst. Většinu času tráví venku nebo spánkem ve svém pelíšku nad schody do sklepa, občas si vychutná pohodu postele u babičky v ložnici. Před pár týdny ale nevypadal zdravě, a já s ním musel vyrazit na veterinu.

Toníček párkrát v životě u veterináře byl, ale vždy bez mé asistence. V první řadě jsem neměl řidičský průkaz, a zadruhé příliš nezvládám “kočičí pláč”. Náš kocour byl od malička hodně bojácný a ačkoliv se to časem a důvěrou, kterou k nám má, zlepšilo, je zvyklý na svou pohodu a klid. To poslední, o co má zájem je někam cestovat v uzavřené přepravce. Když se ale pořád škrábal, k tomu měl již týdny rýmu a nevypadal zdravě, bylo mi přiděleno za úkol s ním zajet na veterinu. Ač se mi to doho příliš nechtělo, v rámci chození mimo komfortní zónu a především jako nesobecký čin jsem tento úkol přijal.

Příprava

Veterinární ordinaci jsem sám nevybíral, dostal jsem pokyn, kam konkrétně kocoura vzít. Zjistil jsem si otevírací dobu a zavolal tam abych zjistil, zda se mám objednat nebo mám přijet jen tak. “Přijeďte kdykoliv v otevírací době”, znělo z druhé strany telefonu, a já se tedy rozhodl pro sobotní ráno. Již dny před událostí jsem se cítil neklidně a ve stresu, protože historicky vím, že jsem dost citlivá osoba co se zvířat a jejich utrpení týče.

A ano, i to že chceme kocourovi pomoc pro něj může znamenat utrpení, protože nechápe situaci. Věděl jsem, že cesta na veterinu i samotná prohlídka pro něj bude stresující záležitost, a já si to vyslechnu formou smutného, mňoukavého pláče. Přesto jsem věděl, že to dělám pro jeho dobro, a na sobotu jsem se mentálně připravoval. Bylo ráno, já se oblékl, vzal přepravku a pustil kocoura do chodby, abych ho mohl do přepravky vložit.

Problém

Přepravka byla pro našeho dvanáctiletého kocoura extrémně úzká. Toníčkovi se do ní dobrovolně nechtělo ani za cenu dobrot vložených dovnitř a úzké prostory, které kočky běžně milují, pro něj byli noční můrou. Zkusil jsem ho tam vložit i za jeho nedobrovolnosti, ale vzhledem k malému prostoru to nebylo realistické. Uznal jsem, že takhle to rozhodně nepůjde, pokud mu nechci ještě poškodit končetiny během násilného vkládání, a rozhodl jsem se zajet koupit větší přepravku.

Nasedl jsem do auta a jel do nejbližšího otevřeného zverimexu na druhé straně Brodu. Přepravek bylo na výběr spousty a já vzal tu největší, do které by se vešel asi i střední pes. Dojel jsem zpět domů, přepravku dal do chodby, našel opět kocoura a za pomocí mamky jsme ho celkem bez problémů do přepravky umístili. Netrvalo to ani chvilku a začalo smutné mňoukání následkem stresu. Přenesl jsem ho do auta a zapřel na zadní sedačce tak, že nemohl s přepravkou klouzat po autě a zároveň na mě mohl vidět.

Jedem

Když jsem si sedl na sedadlo řidiče a nastartoval, hrnuli se mi slzy do očí. Byl to těžký okamžik, protože ty emoce byli hodně silné a podobnou empatii a lítost v této intenzitě jsem dlouho nezažil. Hlavou mi prošla i krátká myšlenka útěku: “Tohle asi nedám, řeknu mamce, ať tam s ním zajede”. Myšlenka trvala jen pár vteřin a já se tomu místo útěku postavil čelem. Byl jsem pod návalem silných emocí, ale měl jsem plán.

Zaprvé jsem si připomněl, proč to dělám. Dělám to pro Toníčka, aby se mi ulevilo a byl zdravý. Když bude z jeho hlediska trpět, to nejlepší, co pro něj můžu udělat, je být mu oporou a ne zbaběle utéct. Také jsem na něj začal mluvit. Popisoval jsem vše, co se děje (teď vyjíždíme, tady budeme brzdit…), ale zároveň jsem i kvůli sobě nahlas popisoval, jak se cítím. Díky tomu, že jsem přiznal, jaké emoce prožívám (smutek, soucit…), převzal jsem nad svými emocemi větší kontrolu. Stále to nebylo lehké, ale negativní přístup s přemýšlením nad útěkem se změnil na pozitivní „To zvládneme!“.

Ordinace v betonové zahradě

Cesta na veterinu trvala necelých deset minut s tím, že jsme stáli i na několika semaforech. Toníček neúnavně smutně mňoukal a pacičkou se snažil uvolnit ze svého zajetí v rámci přepravky. Já do toho ufňukával a s nudlí na krajíčku se snažil jeho i sám sebe mluvením uklidňovat. Po pár minutách jsem již hledal vhodné místo k zaparkování. Po zajetí k chodníku jsem Toníčka vyndal a vydali jsme se ke zhruba 200 m vzdálené ordinaci. Štěkající psi za plotem nás příliš neuklidnili, ale pokračoval jsem ve své konverzační strategii. Já popisoval, co se děje a jak se cítím a že všechno bude dobré, a Toníček na mě nadával a vystresovaně mňoukal.

Do čekárny ordinace vedlo pár schodů. Čekárna byla menší, obsahovala zhruba 9 židlí na sezení rozprostřených ve všech koutech, a při našem příchodu byli v čekárně 3 lidé, všichni s menšími psi. Pozdravil jsem, usadil se na osamocenou dvou židli a položil si Toníčka k nohám. Nasměroval jsem ho tak, aby měl výhled na mně i do místnosti. V tuto chvílí mňoukání ustalo a Toníček pozoroval zpoza mříží prostředí, ve kterém se nachází.

Pokec

Do místnosti zrovna dorazila paní s dcerou a další kočičkou. Jelikož jsem již nemluvil a hlasitě nezpracovával emoce, byl problém mít nad nimi kontrolu. Zvláště, když byli v místnosti další nemocná zvířata. Cítil jsem, jak se mi ženou slzy do očí. Nejjednodušší bylo převzít kontrolu tím, že své emoce popíšu a přiznám, a udělal jsem to veřejně. “Omlouvám se, ale dělám, co můžu, abych se nerozbrečel. Nejsem zvyklý kocoura převážet a chudák se bojí”, pronesl jsem smutně. Paní s kočkou mě uklidnila a řekla, že při první návštěvě veteriny se cítili úplně stejně a pořád je to pro ně emotivní.

“Když jsme sem šli nedávno, bylo nám řečeno, že naše kočka má Covid a buď jí necháme léčit za 50 000 Kč, nebo jí necháme utratit. Naše kočka je šlechtěná a ty jsou prý náchylnější k nemocem, což jsme při nákupu nevěděli. Museli jsme nad tím samozřejmě přemýšlet, ale nakonec to rozhodování nebylo tak těžké. Přeci jen, je to člen rodiny”, pronesla paní. Uznal jsem lítost a popřál jí i holčičce, aby se jim jejich chlupatý miláček uzdravil. Jejich kočka byla opravdu krásná a bylo mi jí samozřejmě líto.

Klid před teploměrem v zadku

Konverzace za chvíli ustála a já se rozhodl zpracovat emoce dalším způsobem – psaním. Vyndal jsem svůj bullet journal a psal si vše, co se mi děje a co právě pociťuji. Je to dobrý způsob, jak si věci zvědomit, zpracovat a uklidnit se. Zároveň jsem měl důležité zápisky právě třeba pro tento článek. Čekali jsme zhruba dvacet minut, během kterých jsem občas na Toníčka promluvil a dal mu najevo, že jsem stále s ním. Otevřeli se dveře ordinace a na pokyn “Další” jsem vzal přepravku s kocourem vzal a šli jsme dovnitř.

V tuto chvíli již byla potřeba brečet a natahovat za mnou a byl jsem schopný běžné komunikace. Dle pokynů jsem přepravku položil na velký, osvětlený stůl, který slouží k vyšetření. Doktor se zeptal, co kocoura trápí. Odpověděl jsem mu, že má vyrážku, škrábe se a zároveň má dlouhodobou rýmu a sýpe. Dostal jsem pokyn, ať otevřu přepravku. Veterinář si kocoura vyndal ven. Na to, že byl Toníček v novém prostředí a měl ho v rukou cizí člověk, byl hodně odvážný a klidný. Doktor mu začal kontrolovat oči, nos pusu a ptal se, jak dlouho má nos červený. Poté vzal teploměr a strčil ho kocourovi tam, kam slunce nesvítí. Pomáhal jsem ho přidržovat, a po pár vteřinách jsem měl co dělat, abych ho udržel na místě.

Diagnóza

Následně doktor Toníčkovi s mou přidržovací asistencí prohlédl tělo ohledně údajné vyrážky a bylo po všem. Jednou se kocourovi podařilo přeskočit ze stolu k oknu ve snaze utéct od celé té situace, ale pan doktor ho sundal zpět. Zavřeli jsme ho do přepravky abych následně zjistil diagnózu. Co se týče vyrážky, nebyla to vyrážka, ale blechy – asi v pelíšku. Dostal jsem pipetu, kterou mám kápnout kocourovi za krk a dále pokyn k vyčištění pelíšku, ve kterém se blechy mohou nacházet.

Co se týče dlouhodobé rýmy, neobdržel jsem konkrétní diagnózu, ale dostal jsem antibiotika. Měl jsem na výběr mezi prášky nebo něčím, co mohu kocourovi stříkat přímo do pusy. Jelikož byli prášky několikanásobně levnější a předpokládal jsem, že to prostě schovám do nějaké dobroty, zvolil jsem si je. Celkově mi to přišlo jednodušší než mu něco strkat a stříkat do pusy, ale jelikož jsem to nikdy nedělal, nemohu porovnat. Celá sranda stála 800 Kč, sbalil jsem kocoura a vyrazili jsme domů.

Cesta zpět

Jakmile jsme vyšli ven z čekárny, Toníček začal opět nadávat a naříkat a já zase spustil své utišovací proslovy. Byl jsem již mnohem víc v pohodě, protože jsme to měli za sebou a dle diagnózy nešlo o nic vážného, což byl důvod k radosti. Když jsme jeli nazpět, Toníček stále mňoukal, ale ta intenzita již byla mnohem slabší. Myslím, že tím, jak se zlepšili mé emoce, se zlepšili i ty jeho, anebo to bylo třeba naopak a možná i současně.

Když jsme přijeli domů, vzal jsem přepravku a na zahradě jí otevřel. V tu chvíli jsem si byl jistý, že kocour vezme nohy na ramena a chvíli potrvá, než se zase zorientuje v domácím prostředí. Místo toho ale v klidu vyšel ven a okamžitě se šel ke mně mazlit, což pro mě bylo nečekané, dojemné a důkaz toho, že je rád, že jsem ho bezpečně dovezl tam, kam patří. Nevím, v jakém rozsahu celou situaci chápal, ale mám pocit, že mi byl vděčný. Vděčný za to, že jsem zbaběle neutekl, a celou tu stresovou a emočně vypjatou situaci jsem si absolvoval s ním.

Léčení

Po příjezdu kocoura vítali všichni členové domácnosti a jako hrdina, který to úspěšně zvládnul, si mohl jít poležet k babičce na postel. Následující týdny jsem mu dával každý den půlku prášku schovaného do nějakého pamlsku. S výjimkou asi dvou náročných dní to šlo jako po másle. Již za pár dní byl Toníček zdravější a vypadal dobře, bez rýmy a drbání.

Popravdě, takhle intenzivní emoce jsem dlouho nezažil. Jsem jedna z těch osob, které jsou citlivé na utrpení zvířat, a to asi i víc než na utrpení lidí. Přesto jsem se rozhodl to prožít a zbaběle neutéct, a i s pár slzami jsem to nakonec úspěšně dal. Nedělal jsem to pro sebe, ale pro kocoura, který je členem naší rodiny a máme ho rádi. A věřím, že i díky tomuto zážitku jsme k sobě zase o trochu bližší.

A o tom to je. Když máme s někým hluboký vztah, ať už je to člověk, nebo zvíře, neměli bychom utíkat, když jde do tuhého. I přes to, že je to zatraceně nekomfortní, je třeba být nesobecký a prožít s tím druhým bolest, i když bychom nemuseli. Nám sice bude hůř, ale oni se budou díky našemu soucitu cítit lépe. A pokud nemám trpět pro osoby či zvířata, které mám rád, potom už nevím, pro koho jiného bych to měl dělat.