V základu jsem introvert a nemám problém trávit čas sám. Poslední dobou ale pociťuji negativní důsledky samoty. Nedaří se mi budovat nové vztahy, najít romantický vztah a mám problém udržovat i vztahy, které jsou aktuální. Co se to děje a proč utíkám od světa lidí?

Když jsem se v červnu odstěhoval do Prahy, změnilo se mé zavedené status quo. Většinu života jsem žil s rodiči, tedy v domě, kde stále někdo byl, a až nyní jsem se konečně osamostatnil. Má to spoustu benefitů, ale na druhou stranu i zodpovědnost a především méně lidského kontaktu a více samoty.

Přátelé

Předpokládal jsem, že si v Praze najdu přátele jednoduše v práci, ale realita je trochu jiná. Ano, mám na oddělení v práci velice fajn lidi, se kterými občas zajdu posedět, ale těžko zde nacházím duši, se kterou bych souznil. Firma se skládá spíše z mladých lidí, a většina z nich je stále v režimu zábavy a závislostí, což už není můj šálek kávy.

Párkrát jsem byl posedět s kolegou Vaškem, se kterým máme společné segmenty života. Oba nepijeme, máme za sebou nějaké závislosti a snažíme se zdravými způsoby posouvat dopředu. Přesto se vidíme náhodně a náš vztah není ve fázi, kdy bychom nějak zásadně sdíleli aktuální životní problémy, i když k tomu občas dochází. Z větší části to je moje chyba, protože by stačilo občas říct „Zajdeme pokecat?“.

Tak plynul čas

V životě mám spoustu skvělých lidí, ale většina z nich má rodinu a žije daleko. S kamarády mluvím jen sporadicky při zvláštních příležitostech, a pravidelnou komunikaci udržuji více méně jen s Romanem a Alenkou z Brna, se kterými hrajeme po večerech Heroes of the Storm. Poslední týdny ale hrát nechodili, a díky tomu se mnou samota relativně dost zamávala.

Je nějaká konkrétní osoba, se kterou budu chtít hned sdílet, když se mi stane to nejhorší nebo to nejlepší? Bohužel, jedna taková konkrétní není. Mám více přátel, na které se mohu obrátit v různých situacích, ale nikoho specifického a univerzálního na vše. A to je hlavní problém, ačkoliv si k němu přispívám víceméně sám tím, že nejsou v udržování kontaktů aktivnější. Hlavně mi ale chybí jedna blízká osoba, které můžu říct vše a která je mi běžně dostupná. A to je ve své podstatě definice přítelkyně.

Tinder

Po vstupu do Prahy jsem si nainstaloval Tinder a ocitl se v novém světě možností. Oproti životu na menším městě na Vysočině jsou volby opravdu rozsáhlé, což sebou přinášelo pozitivní očekávání. Paradox výběru sebou ale nese i stinné stránky. Jelikož jsem vše popsal v článku o Tinderu, pojďme přejít k setkáním, která z této platformy vzešli.

První rande proběhlo v létě a se slečnou Anetou jsme se šli po předchozí domluvě projít uličkami Prahy. Jednalo se o rok starší ženu, která si prošla podobnými závislostmi jako já. Vysoce růstová, skvělé přemýšlení a schopná sebereflexe. Když jsme šli na třetí schůzku, přiznal jsem jí, že nepředpokládám, že by mezi námi bylo něco romantického ale přesto je mi s ní dobře. Od té doby jsme byli párkrát na kávě a je to osoba, se kterou si vždycky rád popovídám.

To neklapne

Druhou slečnu jsem vzal do muzea, přičemž se rychle ukázalo, že je nomád, takže neustále cestuje mezi městy a národy. Vztah s někým takovým pro mě samozřejmě není realistický, protože vedu zcela odlišný život, a tak jsme si alespoň popovídali u následné večeře v přilehlé asijské restauraci. Ze všech setkání bylo toto nejméně významné, už proto, že byla slečna dost odměřená a nechtěla se bavit o hloubkových věcech.

Největší naděje proběhla u slečny číslo tři. Šli jsme spolu na čtyři rande a měl jsem pocit, že bychom mohli někam směřovat. Měli jsme podobné hodnoty, stejně logické uvažování a celkově jsme si byli dost podobní, což mě na jednu stranu lehce děsilo, protože nechci randit sám se sebou. Samozřejmě jsem zvažoval, do jaké míry tento vztah může fungovat, ale jelikož jsme si rozuměli, byl jsem tomu ochoten dát šanci.

Nesplněná očekávání

Již na prvním rande jsme byli schopni mluvit o zásadních věcech a nastavit si jasná očekávání. Bylo jí lehce po třicítce a její velkou prioritou bylo založení rodiny, tedy děti. Když na tohle téma padla řeč, upřímně jsem řekl, že aktuálně preferuji děti nemít a argumenty obhájil svůj pohled. Na druhou stranu jsem ale přiznal, že se dětem do budoucna nebráním a chápu, že mít potomky poskytne člověku jistou dávku emocí a zodpovědnosti, kterou by jinak nezažil. Přesto jsem jasně nastavil, že očekávám dvouletou testovací dobu předtím, než vůbec začneme něco takového zkoušet.

Jak rande přibývala a my se začali bavit ještě více hloubkově, sledoval jsem, jak začínám ponižovat svoje standardy. Jako příklad uvedu opět děti. Po uvažování jsem vyhodnotil, že technicky by stačil i rok za předpokladu, že by byl vztah vedený opravdu otevřenou komunikací, co by bylo odlišné od spousty “běžných” párů, které toho nejsou schopni a dvouletá testovací doba je pak nezbytností. Dodnes ale nevím, jestli jsem snižoval standard, abych vyhověl osobě na druhé straně, nebo jsem k tomu došel opravdu na základě logiky. Přesto jsem cítil vnitřní neklid.

Přichází zklamání

Když jsme byli na čtvrtém rande a seděli v neděli v kavárně v Arkády Pankrác, sdělila mi své obavy. Z jejího pohledu nedokážu aktuálně zabezpečit rodinu, což jsem rozhodně nevyvracel. Díky tomu mě vyhodnotila jako nevhodného partnera, prý se bojí na tom stavět. A to byl konec. Upřímně, nepřipadala mi jako osoba, která by stavěla takové rozhodnutí na strachu a mám pocit, že pravý důvod byl jiný a tohle byla jen snadná výmluva. A pokud opravdu jen hledala rychlého a movitého dárce spermatu, pak jsem moc rád, že jsem se tomu vyhnul.

Přesto uznávám, že šlo o fajn osobu a uměl jsem si představit, že bychom alespoň něco zkusili. Psali jsme si každý den, konverzace nebyli nucené a měli smysl, což se mi běžně nestává. Vnitřně jsem ale bojoval s celým konceptem rychlé rodiny a zároveň jsem měl já strach z toho, že jsme si až příliš podobní. A ve finále to nemělo být. Lidé se nedají dohromady ze dvou důvodů – buď jde o osoby, co se k sobě nehodí, nebo jde o špatné načasování. Otázka, co bylo příčinou zde, ale výsledek byl jasný – žádný vztah se nekoná.

Další rande

Byla to celkem studená sprcha a zklamání, ale oklepal jsem se a šel dál. Pár týdnů jsem randění či Tinder příliš neřešil, určitě jsem byl smutný a cítil různé emoce. Přesto jsem chápal realitu a bral situaci, jak je. Další rande jsem měl o pár týdnů později. Opět s cestovatelkou, ačkoliv tahle sídlí opravdu v Praze. Strávili jsme spolu víceméně celý den až do večera, ale tentokrát byl rozdíl mezi námi pro změnu až příliš velký. Přesto bylo fajn potkat osobu, která přemýšlí a funguje zcela odlišně.

Poslední rande jsem měl před pár týdny. Holčina byla velice sympatická a nejprve jsme si asi půl hodiny volali. Pak jsme šli na rande, ale z jejího pohledu neproběhla jiskra. Další pokus, další zklamání. A zde už se trochu lámala moje schopnost snášet neúspěch a padnul jsem do deprese. Jak jsem popsal, šlo o více faktorů naráz a tohle byl jen jeden z nich. Přesto je pochopitelné, že na podobnou intenzitu setkání a následná odmítnutí nejsem zvyklý a částečně to se mnou určitě otřáslo.

Příště mrkneme na to, co s tím, a zda se dá nějak upravit či změnit stávající strategie. Samota ubírá roky života, a především je to jedna z hlavních příčin depresí. Je čas s tím něco dělat.