Poslední týdny jsem zažíval temnější období, které bylo doprovázeno depresí. Součástí problému je i aktuální zaměstnání, o čemž jsem mluvil v minulém článku. Nyní je čas vyhrnout rukávy, podívat se na situaci kriticky a bez emocí a pokusit se danou problematiku řešit.

Minule jsem šel ohledně práce s pravdou ven odhalil důvody, kvůli který se cítím nespokojeně. Bylo velice snadné ukázat prstem a říct, že jsem obětí okolností. Pravdou však je, že spokojenost si vytvářím já sám na základě svých očekávání, adaptace a emoční regulace. Nejsou to okolnosti, které nás ovlivňují, ale význam, který jim přikládáme. A tohle jsem si potřeboval znovu připomenout.

Růstové prostředí

Je pravdou, že zastaralý systém vedení lidí v mé práci je asi aspekt, který mě nejvíce zklamal. Velice rychle jsem však tuto realitu převzal jako důvod, proč nejsem úspěšný, a vytvořil ze situace snadnou výmluvu na má vlastní selhání. Sám v sobě jsem vytvořil prostředí zabraňující růstu, ale sváděl to interně na okolní svět.

Ačkoliv je v mém zaměstnání spousta metod z mého pohledu špatných, v krátkodobém režimu točení zaměstnanců, na jakém firma staví, fungují dobře. Mohu se zde učit spousty procesů a sám si interně identifikovat, co bych dělal jinak. A pokud chci udělat opravdu nějakou změnu, pak prostě stačí, abych se choval tak, jak si přeji, aby se chovali i moji nadřízení. Když půjdu příkladem a povede to k úspěchům, třeba se někdo zeptá, co dělám jinak a zapracuje to. Ale na to bych musel mít koule, motivace a více snahy. Místo toho jsem si vytvořit nerealistická očekávání a poslal se do negativní spirály.

Stereotyp

Velký kus dne dělám v práci něco, co mě irituje. Místo interního odporu a přesvědčování se o tom, jak to stojí za prd, je mnohem lepší vyhrnout rukávy a opřít se obzvlášť do toho, co mě nejvíc štve. Ve všem se dá najít nějaká zábava, zlepšení a růst. Každá práce sebou časem nese dávku stereotypu a obsahuje složky, které jsou otravné a vyžadují mnoho disciplíny.

Místo toho, abych se neustále zlepšoval a dělal věci lépe, jsem si časem vytvořil poraženecký přístup a začal se zhoršovat. Zásadní rozdíl je zde snaha a chuť dělat práci dobře. Ty sekce práce, které lezou krkem, jsou celé o disciplíně, vytrvalosti, a především pozitivním přemýšlení. A ačkoliv se považuji za pozitivního člověka, poslední týdny jsem hledal spíše to negativní.

Na lince

V jádru nejsem soutěživý typ a peníze nejsou mým zdrojem motivace. Dělám práci proto, abych pomáhal lidem řešit jejich problémy, a cestou si případně i vytvářel alespoň krátkodobé vztahy či lidské napojení. Uvědomil jsem si však, že jsem již trochu změnil svůj naivní pohled na lidskost. Na základě spousty hovorů a zklamání totiž musím říct, že velká část lidí nedělá to, co říká, že udělá.

Spousta lidí dokáže být navíc opravdu fascinující. Stráví se mnou hodinu na lince a řeší rozdíl v řádu sto korun. Když jim chci pomoct a nabídnu bankovní účet na zkoušku, kde mohou dostat tisíce korun v podstatě za nic, prohlásí, že se jim to nechce dělat. Místo toho stráví hodiny svého života, aby chodili od srovnávače ke srovnávači a ve finále si stejně vyberou řešení, které není ani zdaleka nejlepší. Paradox výběru v akci.

Prodejní nastavení mysli

Uvědomil jsem si, že jsem až příliš měkký a očekávám od lidí to nejlepší, ačkoliv se v reálu chovají úplně jinak. Jak říkají moji nadřízení, nejhorší je něco očekávat a to je naprostá pravda. Občas se s klienty až příliš seru, věnuji jim zbytečně moc času a pak to v mnoha případech stejně vůbec neocení. Musím myslet také na svůj čas a svou efektivitu, přeci jen, mám zodpovědnost i ke svému zaměstnavateli a ke týmu kolegů.

Je pořád běžné, že je pro mě důležité, co si o mě ostatní myslí. A to se odráží i na telefonu, kde stále bojuji se strachem z konfrontace. Poslední dny jsem to ale rapidně zlepšil tím, že si s tím lámu méně a méně hlavu. Často se stávalo, že jsem nedělal svou práci dobře a obhajoval si to interně tím, že “tohohle zákazníka by to stejně nezajímalo” bez toho, aniž bych se ho opravdu zeptal. Nyní se prostě ptám, a v nejhorším uslyším to, co slyšet nechci. Ale čím víc toho bude, tím více mě to časem zocelí. Jak prohlásila jedna vedoucí týmu na můj dotaz, co by řekla své minulé verzi na začátku kariéry: “Neneguj a neřeš, co si o tobě ostatní myslí”. A ano, je to opravdu tak jednoduché.

Lidé kolem

Ačkoliv systém managementu neuspokojuje mé představy, z lidského hlediska si, co se týče nadřízených, nemohu stěžovat. Celou divizi pojištění vede Zdeněk, který je přátelský, vtipný, charismatický a dokáže zachovat klid a chladnou hlavu, což je pro vedoucí pozice velice důležité. Máme také skvělou trenérku, jenž mě zaškolovala na certifikát ČNB. Můj přímý nadřízený je Petr, a ačkoliv přímo nekoučuje, najde si na mě čas vždy když potřebuji, můžu za ním přijít kdykoliv prakticky s čímkoliv a je moje vlastní chyba, že toho více nevyužívám.

Co se týče našeho obchodního týmu, mám kolem sebe samé přátelské a podporující lidi. V mnoha ohledech sice nesdílíme životní styl, ale i tak s nimi rád zajdu na pivo a srkám si své nealko. Zásadní však je, že nejsem v žádné sestavě podrazáků a toxických lidí, protože to by bylo prostředí, ze kterého bych odešel hned. Zde se jedná o opak a jsem opravdu vděčný za to, jací lidé jsou kolem mě. A ano, právě vděk je něco, na co je třeba se zaměřit.

Změna směru

Nedávno jsem znovu otevřel knihu Why Has Nobody Told Me This Before, ze které jsem převzal předtím přehlédnutý či zapomenutý nástroj. Místo “musím” jsem začal používat slovíčko “můžu” nebo “mám příležitost”. Místo “dnes musím do práce” si tedy řeknu “dnes mohu do práce” nebo “dnes mám příležitost jít do práce”. Je to snadná výměna slov, ale kompletně to mění příběh, jež si vytvářím v hlavě.

Základem pozitivního nastavení a přemýšlení je vděk. Místo toho, abych byl nespokojený s tím, že práce nesplnila mé představy budu vděčný za to, že mám možnost na sobě pracovat v náročném prostředí a být mezi skvělými lidmi. A když budu mít potřebu interně soudit či negativně přemýšlet, musím se zaměřit právě na to, že mám být vděčný. Každý nový den, každá nova emoce je důvod ke vděku. To, jak jsem šťastný a vděčný ovlivňuji já sám, ne prostředí kolem mě.

Co dál

Minulý týden mi dost pomohlo se vypsat a zvědomit si, s čím jsem nespokojen. Zároveň mi to ale i dalo příležitost s tím něco dělat a zkusit něco změnit. Tento týden jsem měl dva dny dovolené a byl v práci jen tři dny, ale tyto tři dny jsem si užil. Možná jsem potřeboval i tu trochu odpočinku, ale především jsem potřeboval jiný pohled. A ten přišel s tím, že jsem začal být vděčný za vše, co mám.

Přestal jsem interně naříkat na situaci a místo toho jsem prostě uznal, že takováhle je realita a je na mně, jak s tím naložím. Celé je to o úhlu pohledu, já změnil ten svůj a najednou byla práce úplně jiná. Usmíval jsem se, byl plný energie a pohybu a svět byl hezčí i přes to, že jsem dělal úplně stejnou práci. V minulém článku jsem posdílel, že aktivně hledám novou práci. A ano, budu očkem házet jinde, ale mám pocit, že jsem nebyl příliš fér k aktuální situaci a je toho ještě spousta, co se můžu naučit. Firma mi k tomu dává prostředků dost, jen já se doteď neustále limitoval na základě svého interního dialogu. Takže dost fňukání, a čas najít odvahu být dobrým obchodníkem. Držte mi palce.

Praktické změny

Rozhodl jsem se udělat tyto změny:

• Místo slovíčka musím používám „mám příležitost“
• Hledám vděk namísto stěžování
• Nebudu svádět své nezdary na okolnosti, ale řešit problémy ve své hlavě
• Budu mít více odvahy při své práci, budu se učit tolik neřešit, co mi kdo řekne nebo co si kdo myslí
• Nebudu tak měkej, protože spousta klientů toho zneužívá a akorát mě připravují o čas
• Budu více komunikovat s nadřízeným a žádat ho o podporu v situacích, ve kterých si nevím rady
• Celkově se budu snažit o větší otevřenou komunikaci napříč firmou
• Akceptoval jsem situaci a povahu své práce, a nyní se budu snažit zlepšovat