Píše se rok 2006. Zemi vládne Václav Klaus, v kinech běží druhý díl Pirátů z Karibiku a z rádia vaje Vítr od Lucie Vondráčkové. Můj pracovní pohovor v Brně dopadl úspěšně a já získal pozici operátora call centra (reklamace, tech support) nadnárodní společnosti. Je čas opustit svůj rodný dům a najít si vlastní bydlení.

Jelikož vstupní pozice člověka s headsetem na uších nenabízela zrovna třpytivý finanční balíček, nabídku bytů jsem se rozhodl filtrovat nejprve dle ceny, a začal jsem pěkně odspodu. V první nabídce, co mě zaujala, se jednalo o samostatný pokoj sdíleného bytu s kuchyňkou, koupelnou a záchodem. Nájem byl krásných 3500 Kč měsíčně, což bylo na Brno pěkné, a tak jsem se rozhodl na inzerát odpovědět a jel jsem byt obhlédnout.

Prohlídka

Vstupní dveře se nacházeli hned vedle hospody, což jsem přirozeně považoval jako benefit. Po zazvonění mě přivítala paní s manželem, kteří byli již v důchodovém věku. Paní, říkejme jí třeba Edna, byla vůdčí osobnost, která celou prohlídku vedla. Její manžel, řekněme Eduard, chvíli přikyvoval, načež se bez zájmu odebral pracovat na zahrádku, která se za bytem nacházela. Samotnou prohlídku jsem si užil tedy především s Ednou.

Byt byl od pohledu opravdu starý a řekl bych, že poslední rekonstrukce se konala za vlády krále Karla IV. Při vstupu do bytu se na levé straně nacházeli vstupní dveře do mého pokoje, který byl až zakončením prohlídky. Když jsme šli rovně, vpravo se nacházeli dveře na záchod, který mě mile překvapil – nejednalo se totiž jen o vykopanou díru do zdi. Vlevo se nacházela koupelna, ve které byla rezavá vana se sprchou a od pohledu první sériově vyráběný typ pračky v historii, kterou musí člověk pohánět točením kliky. Na druhou stranu však lepší než chodit na kamen k řece.

Jdeme dál

Po prohlídce místních lázní jsme se odebrali do kuchyňky, která neměla vstupní dveře, pouze díru ohraničenou futry, kterou dříve zaplňoval padající most. Nacházela se zde linka s troubou, menší lednice, stůl a dvě židle. Přiznávám, že dostupnost elektřiny byla příjemným překvapením. Kuchyň nebyla optimální pro pořádání party, rozlohou se bavíme o výběhu pro křečka, ale pro dvě osoby stačila. Jedny z dveří vedli do špajzky, ve které si lidé během války schovávali meče. Další dveře směřovali na balkon, ze kterého bylo krásně vidět na Eduardem opracovanou zahrádku. Jsem si jist, že Edna s Eduardem zde měli parádní výhled, když v mládí sledovali ukřižování Ježíše.

Po prohlídce exteriéru jsme se vrátili zpět do bytu, aby mi Edna ukázala pokoj mého spolubydlícího. Obhlédl jsem zdejší jeskynní malby a poté jsme se přesunuli k epickému zakončení celé prohlídky – mému potenciálnímu pokoji. Při otevření dveří trvalo celé dvě vteřiny, než můj mozek dokázal zpracovat rozlohu bohaté scenérie. Naproti mně bylo okno s výhledem do ulice, vpravo pod ním postel z dob císaře Ferdinanda a před ní skříň zapůjčená z historického odboru místního divadelního spolku. Vlevo byl masivní pracovní stůl ze stejného dřeva, které se používalo pro výrobu oštěpů určených na lov mamutů. Za stolem byla zaparkovaná židle s pohodlím odpovídajícímu železného trůnu, a vedle postavená druhá židle s náhodným bodem rozpadu pro případné návštěvy.

Nadšení

Upřímně, z bytu jsem nadšený příliš nebyl. Očekával jsem něco z doby, kdy již lidé nezakrývaly přirození listem. Cena byla parádní, bylo však moudřejší nejprve omrknou další byty v okolí. Rozhodl jsem se tedy, že poděkuji za prohlídku a budu pokračovat ve své pátrací akci. Než jsem se však nadechl, seděl jsem s Ednou u kuchyňského stolu a poslouchal její čtení nájemní smlouvy. Dříve, než jsem vymyslel plán, jak se z celé situace vykroutit, jsem s falešným úsměvem a propiskou v ruce potvrzoval podpisem podnájem. Nevím, co se stalo. Asi mi bylo nekomfortní říct NE ženě, jejíž prvním dopravním prostředkem byl dinosaur.

Osud byl zpečetěn, po pár dnech od úvodní návštěvy mi rodiče vezli věci do Brna. Šlo nejen o oblečení a základní potřeby, ale především můj stolní počítač, který se v historickém pokoji krásně vyjímal. Poděkoval jsem ze přestěhování, rozloučil se s rodiči a uvědomil si, že právě jsem začal žít sám. Jídlo, prádlo, úklid, spaní i vstávání, za vše jsem měl plnou odpovědnost já. Z dítěte se stal dospělý, a bylo na čase obdržet pár dospělých lekcí.

Samostatnost

Jedním z aspektů samostatného bydlení je soběstačnost. V té době jsem neuměl příliš vařit, v podstatě jediné jídlo, kterého jsem byl schopen, byla koupená Uncle Benz omáčka s kuřecím masem a rýží a jednou za měsíc jsem si tohle jídlo udělal. Jinak jsem se spolehl spíše na polotovary, různé konzervy a hotovky typu utopenec. Tyhle šmakulády byli dostupné v nedalekém malém obchůdku s potravinami, kam jsem chodil po práci zásoby nakupovat. A když jsem měl chuť na něco extra, nedaleko byla benzina s bagetami. Vedlejší hospodu jsem nenavštěvoval, protože i guláš v konzervě měl pro mě větší vnímanou kvalitu nežli zdejší hospodská strava.

Co se týče prádla, většinou jsem jezdil na víkendy domů, kde byla k dispozici moderní pračka a žehlička a bylo (je) to něco, co jsem ponechával mamce. Vím, že asi dvakrát jsem si pral spodní prádlo v Brně, ale řešil jsem to ručně. Zdejší pračka byla opravdu historická a nepoužitelná. Volný čas jsem trávil většinou u počítače, ačkoliv nebyl dostupný žádný internet a tak jsem si filmy a seriály stahoval v práci a přenášel na flashce. Dokonce jsem si koupil i televizní kartu, pokojovou anténu a po letech koukal na televizi. Byla to také jediné období v mé historii, kdy jsem z nudy koukal i na Ordinaci v růžové zahradě.

Spolubydlící

Když jsem se nastěhoval, můj spolubydlící byl klučina v podobném věku, kterého jsem první večer vytáhnul na pivo do vedlejší hospody. Konverzace byla v pohodě, ale jelikož jsme byli oba introverti a asi jsme nenašli vyloženě společné zájmy, naše komunikace se v následujících dnech rychle změnila na základní “Ahoj, jak se máš”. Potkávali jsme se v podstatě jen v rámci pohybu po společných prostorech bytu. Po pár týdnech se chlapec odstěhoval a nahradil ho jiný, trochu starší jedinec.

Ten byl pro změnu extrovert a v bytě moc času netrávil. Když už se ukazál, snažil se se mnou socializovat, ačkoliv já příliš zájem neměl. Jednou jsem s ním vyrazil do města a skončili jsme v jeho oblíbeném metalovém baru, kde jsem si připadal jako jeptiška na swingers party. Bylo to období, kdy jsem měl v historické skříni uloženou krabici marihuany a každý den jsem na balkoně zvesela sál buclaté špeky (špek = marihuanová cigareta). Když na mé zásoby padlo slovo, můj spolubydlící s nadšením vymyslel, že většinu doveze vlakem na Slovensko, tam to snadno prodá a doveze mi zpátky spousty tisíc. S vidinou výdělku jsem souhlasil, v reálu to ale dopadlo tak, že slovák se vrátil prázdnou se slovy: “U hranic jsem se bál, že přijdou celníci, dal jsem to do vedlejšího kupé a pak jsem to tam již nenašel. Ty peníze ti dám příští týden”. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Z jeho strany ale perfektní krádež, protože na policii s tím, že mi někdo ukradl moje drogy, rozhodně nepůjdu 🙂

Do práce

Do práce i z ní jsem cestoval hustou sítí brněnských šalin. Měl jsem pro tuto příležitost zakoupenou permanentku, protože to bylo jednodušší a levnější než neustálé nakupování a označování lístků. Jelikož jsem byl v té době neorganizovaný, bylo běžné, že mi permanentka vypršela a já si musel v určité dny koupit lístek a poté řešit obnovu. Jednoho krásného dne, cestou z práce, jsem si zapomněl lístek označit, jelikož jsem byl zvyklý na pohodlí permanentky. A to byl zrovna den, kdy jsem měl jedno z mála setkání s revizorem. Má hloupost mě stála 800 Kč. Pořád to však bylo levnější než v Bratislavě, kdy jsem jel jednou v životě na černo jen ve vzdálenosti dvou zastávek a vyšlo mě to na 1500 korun slovenských.

Můj spolubydlící, ani revizor nebyli jediný, kdo mě v Brně připravil o mé jmění. Jednoho krásného rozespalého rána jsem šel tradičně na tramvajovou zastávku, když mě cestou zastavil občan romské národnosti. “Pane, chcete parádní hodinky?”, zeptal se mě, přičemž otevřel krabičku s dvojicí skvěle vypadajících hodinek. “Kolik za ně chcete?”, zeptal jsem se, přičemž on odvětil “Kolik máte?”. Otevřel jsem peněženku, abych si zkontroloval svou hotovost, a prohlásím “asi 1500 Kč”. “To mi bude muset stačit”, prohlásil jedinec, šáhnul mi do peněženky a vybral veškerou hotovost, do ruky mi vrazil krabičku s hodinkami a pelášil pryč. Z ceny jsem nebyl příliš nadšený, ale bral jsem to pozitivně, aspoň budu mít pro někoho dárek k Vánocům. Když jsem však v práci krabičku otevřel a na hodinky se podíval zblízka, všechny ty malé ciferníčky byli jen nakreslené. Jednalo se hodinky v hodnotě cca 200 Kč, a já byl tedy opět kvalitně ošulen.

Šuk

Má muzejní postel zažívala horké, sexy chvíle. Společně s atraktivní mladou ženou jsme vzájemně rukami objevovali svá těla, a napjatá předehra začala vést k nevyhnutelnému splynutí našich těl v krátkém aktu mladické rozkoše. Než jsme se ale dostali do pokročilého stádia, naše dotyky jazyků přerušil zvuk klíčů v zámku bytu a otevření vstupních dveří. Následovalo zaťukání na dveře mého pokoje, které neměli zabezpečení klíčem, a než jsem stačil říct “Moment”, naproti nám stála rozzuřená Edna. Byli jsme schováni pod peřinou, pouze s hlavami venku, když jsme si museli vyslechnout poučku o tom, jak konkrétně musím vynášet koš a co všechno dělám špatně. Má sexuální partnerka byla vysoce zmatená, zatímco já byl příjemcem tradičního, opakujícího se ponižování.

Ano, zapomněl jsem uvést, že velice rychle po mém nastěhování se ukázalo, že Edna je psychopat. Tahle baba byla zdaleka nejhorší člověk, se kterým jsem měl v životě nějaký základní vztah. Teď už vím, že to byla vysoce traumatizovaná osoba, a její ubohý manžel, jenž musel být obětí neustálého verbálního týrání, vzhledem ke své pasivitě a submisivitě musel být těžce traumatizován také. Edna se neustále srala do věcí, do kterých jí nic nebylo. Stále poučovala o hovadinách, a možná byla jejím cílem výchova svých nájemců, aby si tím něco kompenzovala, ale podle mě to byla jen sadistka, co si užívala absenci obrany svých obětí. Jelikož jsem byl flegmatický mladý kluk, byl jsem pro ni ideální cíl. Z mého hlediska byl ale nájem pořád dobrý, a jelikož jsem její epizody stařičkého vzteku snášel jen dvakrát, třikrát týdně, bral jsem to v pohodě a celkem rychle jsem se naučil to ignorovat. Rozhodně však nebylo žít jednoduché pod někým, kdo působil jako Hitlerova učitelka houslí.

Útěk

V tomto bytě jsem strávil pár měsíců, nežli jsem si vybudoval dobrý kamarádský vztah s jedním klukem z práce. Nabídl mi, zda nechci jít bydlet k němu. Měl pronajatý byt společně s bratrem a sice bych neměl samostatný pokoj a sdílel bych ho s oním kámošem, na druhou stranu bych však nebyl vystavován neustálým blbým kecům vyšinuté baby. Rozhodl jsem se nabídku přijmout, ale v cestě mi stál problém dvouměsíční výpovědní lhůty ze smlouvy. Vymyslel jsem tedy na Ednu lest a přesvědčil jsem jí, že jsem dostal skvělou nabídku pracovat v zahraničí a musím odjet hned – jestli by mi ten nájem neodpustila. A ačkoliv to byla pekelná svině, v tomhle mi překvapivě vyhověla. O peníze jí totiž nešlo, ve chvíli, kdy jí oběť z mizí z dohledu, musí si hledat další, a podnájem bytu je jen parádní záminka, jak své oběti vyhledávat.

I když tuhle otřesnou osobu s nadsázkou popisuji ve zlém, už dávno jsem jí vnitřně odpustil. Srovnal jsem se s touhle minulostí, odnesl si z toho lekce a jdu dál. To, že bych držel nějaký vztek, zášť nebo nezpracované emoce by nikam nevedlo, protože by mě to akorát brzdilo v růstu. V životě potkáme lidi a situace, díky kterým budeme traumatizovaní či zranitelní. Nepodmínečné vnitřní odpuštění je ale jediný způsob, jak se posunout dál, a z role oběti přejít do osoby s kontrolou. A ať už jde o prolhané zlodějské slováky, podvodníky s hodinkami nebo sadistické důchodkyně, dali mi důležité životní lekce, a za to jim děkuji.

Mé spolubydlení v Brně trvalo pár měsíců a přes další události jsem se nakonec navrátil do svého rodného domu a stal se opět nezodpovědným dítětem. A o tom si povíme příště.