Najít si životního partnera a založit si rodinu je snem většiny lidí. Pro někoho to může být priorita již od brzkého věku, pro někoho později, pro někoho vůbec. Já se stal tou osobou, která lásku vytlačila ze života. Proč a jak k tomu došlo vám sdělí tento příspěvek.

Touha po rozmnožování je z jedním ze základních lidských instinktů. Instinkt, který máme společný se zvířaty, a který máme od počátku věků. Z živočišné touhy po rozmnožování jsme se ale vyvinuli v osoby, kteří dokážou hledat lásku či partnerství i bez potřeby sexu, nebo naopak dokážou využít rozmnožovací proces čistě jen pro své potěšení.

Když jsem v mládí objevil existenci žen

Koncept romantických vztahů jsem v základu chápal asi již od malička. Svou první romantickou vzpomínku mám z časů, kdy jsem ještě chodil do školky, a s mamkou jsme jeli na dovolenou.

Matně si pamatuji, že tam bylo celkem dost lidí, a také dost dětí. Mezi nimi byla i slečna ve stejném mladickém věku, jako jsem byl já. Od ní jsem u ohýnku dostal tvář na pusu, a pamatuji si, že jsem říkal "Mami, hele", a ona mi dala pusu na tvář znova. Zda je ta vzpomínka opravdivá či ne, kdo ví – ale pro mě je cenná v každém případě.

V období školky jsem mohl mít jistá zalíbení, ale nikdy nešlo o nic, kde bych nějakým způsobem jednal, nebo si to pamatoval.

Na první problémy v mé komunikaci směrem k děvčatům si pamatuji až ve škole.

Nebyl jsem naučen, jak správně komunikovat

Pocházím z rozvedené rodiny. Otce jsem neznal až zhruba do deseti let, a některé věci jsem měl být pravděpodobně naučen právě otcem, protože mamka mě je nenaučila. Vůbec nic jí nevyčítám, měla mě v mladém věku a co se výchovy týče, dělala, co mohla. Nebyl jsem příliš hodné ani sdílné dítě, takže ani nebylo lehké mě cokoliv učit.

Každopádně si myslím, že základní pravidla pro komunikaci a definice NEE chování, ať už v přátelském, či romantickém prostoru, by měla být předána každému dítěti již ve věku, kdy přichází do školky/školy.

Nyní vám demonstruji, co neznalost pravidel a základů komunikace způsobili u mě.

V první třídě základní školy se mi líbilo děvče z mé třídy. Bohužel jsem nevěděl, že nejednoduší cesta by byla ji říct, že se mi líbí a zeptat se, zda by se mnou chtěla trávit čas. Tento koncept mi byl ale tenkrát cizí, takže místo toho jsem měl alternativní strategii – prostě jsem začal kopírovat její zájmy. V jádru by na tom nebylo ani nic tak špatného, protože přes zájmy se dá dobře sblížit. Ale, když jdu jako chlapec v první třídě na kroužek šití pro panenky, nedává to světu příliš mužný signál.

Z mého prvního zalíbení nic nebylo, ale alespoň jsem se naučil zašít si děravé gatě. 

Já, špión

Zhruba o dva roky později se mi začala líbit dívka ze stejného ročníku, ale jiné třídy. Místo toho, abych s ní zkusil navázat komunikaci, jsem se snažil navázat na svou předchozí, neúspěšnou strategii – bylo to jediné, co jsem znal.

Tentokrát byla ale situace jiná. Vzhledem k tomu, že byla z jiné třídy, já o ní nic nevěděl a bál jsem se zeptat. Místo komunikace tedy přišel další logický krok – začal jsem jí po škole doprovázet domů. Problém byl ten, že jsem nešel vedle ní, ale pár metrů za ní. V podstatě jsem byl osmiletý stalker. Nikdy jsem nebyl nebezpečný, a vždy když zašla domů, odcházel jsem domů i já – i tak to ale bylo ujeté. A jelikož byl můj životní styl již od mala nikomu nic neříkat, tak mi ani nikdo nemohl říct, že to, co dělám, není v pořádku.

Doprovázení domů nemělo kromě fyzických benefitů žádný efekt. Dozvěděl jsem se o ní nějaké informace od přátel, které měli zdroje v její třídě, a tak přišel čas na vnucení se do stejného zájmu – tentokrát jsem skončil na kroužku baletu. Musím uznat, že balet ve svém konceptu nebyl špatný, a aspoň jsem si vždycky protáhnul tělo. Nic neříká "jsem heterosexuální muž a mám o tebe zájem" jako "relevé" v baletních střevících.

Slečna, kterou tentokrát nazveme třeba Hedvika, časem pochopila, že o ní mám zájem a mé podivné chování je asi způsob, jak ho vyjádřit. Jednoho dne mi tedy po kroužku baletu řekla: "Dobře, budeme kamarádi, ale nechci, abys mě pronásledoval domů a na kroužky". Bylo to první ne, co jsem v romantickém kontextu slyšel, ale zároveň informace o tom, že dělám něco špatně. Naštěstí jsem byl natolik rozumný, že jsem to pochopil a uznal, že má strategie není správná.

Když jsem se s Hedvikou náhodně potkal zhruba ve dvaceti letech na diskotéce, celou situaci jsme si připomněli a docela jsme se tomu zasmáli. Alespoň má teď historku z mládí, o které může povídat přátelům.

Jak jsem v mládí objevil orgasmus

Neřeknu vám přesně věk, ve kterém jsem objevil masturbaci, řekl bych zhruba ve 12 letech. Pamatuji si ale celkem dobře, jak k tomu došlo. Byla to doba, kdy jsem již viděl erotické filmy (softcore) nebo narazil na erotické časopisy, ale neměl jsem ponětí o základním principu mužské masturbace.

Jednoho dne nebyli rodiče doma, a mohl jsem se tak zavřít v obývacím pokoji a čekat do noci na tradiční eroťák na televizi Nova. Když přišla chvíle špatně nadabovaného softcore filmu, sedl jsem si před televizi a dychtivě sledoval, co se na obrazovce děje.

Na erekci jsem byl již zvyklý, ale tentokrát bylo něco jinak. Něco mě svádělo k tomu, abych se začal dotýkat své intimního místa. Sundal jsem si tedy oblečení a začal poprvé v životě proces, který je již mou přirozenou součástí.

Nevěděl jsem, co dělám, a nevěděl jsem o procesu zakončení. Když tedy přišlo nečekané vyvrcholení, byl jsem zmaten z jakési tužší lepkavé hmoty, kterou jsem vyslal na koberec - "to asi bude to semeno, o kterém se všude mluví".

Poté, co jsem logicky ochutnal a zjistil, že na tousty to nebude, běžel jsem do koupelny pro kapesník a zahladil jsem po sobě všechny stopy. O pár minut později jsem proces zopakoval – protože jsem se konečně naučil vytlačovat tu nakumulovanou sexuální energii.

Můj první polibek

Vzhledem k mému životnímu systému "pokus/omyl bez cizí pomoci" jsem zažil první francouzský polibek až v prvním ročníku střední školy. Bylo to na intru na schodech, v neděli večer, s dívčinou, která sice byla zadaná, ale vzájemně jsme se silně přitahovali.

Polibek jsem celkem nečekal, a moje taktika byla kroutit hlavou ze strany na stranu, protože jsem to v mládí viděl v Beverly Hills. Moje technika ambiciózní, ale tradická.

Ač jsme se zmíněnou slečnou v životě skončili jen u dvou polibků, dalo mi to rozhodně cennou lekci. Konečně jsem alespoň částečně věděl, co v této oblasti dělám, a měl jsem větší sebevědomí do budoucna.

První přítelkyně byla skvělá, ale já byl jen chodící hormon

První vážnější vztah jsem si našel na začátku střední školy. Přes týden jsem byl na intru a ona byla z vesnice poblíž mého rodného města, takže jsme se vídali víceméně o víkendech.

Nás vztah trval pár měsíců. Byla hezká a hodná, v podstatě ideálně přítelkyně. Bohužel, ne pro věk, ve kterém jsem byl.

Byl jsem v té době chodící hormon, a mou prioritou byla tvorba sexuálních zážitků. Ona byla sexu uzavřena, přeci jen nám bylo asi šestnáct let, a ač se mi snažila vyhovět vždy alespoň "ruční prací", pro mě to nebylo dostatečně uspokojující. Paradoxně, můj nejdelší životní vztah je s mou levou rukou, asi karma.

Když na konci našeho vztahu došlo k souloži, nebylo to nic zábavného, přeci jen poprvé. A to byl náš poslední fyzický kontakt. Ano, úplně na rovinu, odpanil jsem ženu a pak se s ní rozešel, protože ten zážitek nebyl dostatečně stimulující – jsem opravdový romantik. Lituji toho? Samozřejmě. Když se na to podívám zpětně, musel jsem jí hodně ublížit. A není divu, zní to opravdu špatně. Náš vztah se však blížil ke konci tak nebo tak, minimálně z mé strany, a pravděpodobně jsem vydržel delší dobu jen proto, abychom zkusili sex. A ač to zní sebehůř, na druhou stranu jsem vždy respektoval její přání a fyzicky jsem nikdy netlačil, možná spíše emocionálně. To ale nic neomlouvá, a za své chování se samozřejmě stydím.

Nemůžu si ale do konce životě vyčítat něco, co jsem provedl v šestnácti letech. Neuvažoval jsem tenkrát logicky ani racionálně, uvažoval jsem hormonálně. Takže Moniko, pokud tohle čteš, moc se ti omlouvám, byl jsem jen nadrženej kokot a rozhodně sis mé chování nezasloužila.

Na druhý pokus přišla exploze emocí

Uběhlo pár týdnů od mého rozchodu, a já si našel další přítelkyni, která již byla sexuálně zkušená. Prvních pár pokusů o sex bylo relativně vtipných, protože jsem měl problém "zasunout" - nedokázal jsem najít správné místo. Ona mi odmítla pomoc, asi z toho důvodu, abych se to naučil, takže sex mezi námi klapnul asi až na potřetí.

Potom už přišel aktivní sexuální život, a s ním i asociované emoce. Jak jsem si myslel, že jsem byl zamilovaný v prvním vztahu, při sexuálně aktivním vztahu to bylo mnohem silnější. Asi to bylo vším tím oxytocinem, který sex přináší.

Chodili jsme často na diskotéky, mezi lidi, a jakožto DJ v té době jsem někdy hrál a ona chodila jinam. S tím pak začalo souviset mé první setkání s žárlivostí. Ach ta žárlivost, silná to emoce. Ve věku osmnácti let jsem nedokázal pochopil, že kluk a holka dokážou být i přáteli. Všude jsem viděl pouze chlapy, se kterými mě podvádí. Opět jsem nedokázal uvažovat racionálně, a nechal jsem se převálcovat emocemi. A ač se mi to snažila vysvětlit, bohužel jsem to nedokázal pochopit. Skončilo to rozchodem, tentokrát z její strany. Vůbec se jí nedivím, byl jsem strašný přítel. 

Rozchod mě opravdu bolel, a ta emoční bouře s tím spojená bylo něco, s čím jsem se dřív nesetkal. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z tím vyrovnal, ale bylo to důležité ponaučení do budoucna.

Když jsem měl být dospělí, ale byl jsem stále dítě

Můj poslední vážný vztah přišel zhruba ve dvaceti letech. Pracoval jsem tenkrát v Brně na call centru. S kolegou jsme jeli na Slovensko, kde jsem se seznámil s jeho sestřenicí, a v průběhu společně stráveného dne jsme si k sobě vybudovali pouto.

Měl to být čas, kdy už bych měl být emočně stabilnější, a je pravda, že se mnou emoce již tolik nemávali. Sexuální život byl skvělý, a partnerka bylo moc hodná a milá.

Problém byl tentokrát s mou komunikací. Neuměl jsem mluvit o svých emocích, o tom, co prožívám.

Když jsem cítil něco negativního, nebyl jsem schopen nasdílet, proč to tak je. Místo toho jsem očekával, že to má partnerka pozná.

Uvedu zde příklad. Jednoho dne jsme spali v Brně u kámoše, druhý den se probudili a já čekal, že spolu s přítelkyní strávíme soukromě den. Kámoš se k nám ale "vetřel" a já mu neuměl říct ne. To mi zcela zkazilo den, a s tím přišla špatná nálada, kdy jsem byl zamlklý. Když jsem se pak šel odpoledne s přítelkyní konečně sám projít, místo toho, abych jí o tom řekl, mlčel jsem, a svou špatnou náladu akorát přenášel na ní.

Jeden z problémů byl i ten, že jsem toto děvče nikdy nemiloval tak, jak jsem ji chtěl milovat, a zároveň jsem neuměl efektivně komunikovat. Neuměl jsem být upřímný. A když pak přišel další rozchod, dělal jsem strašně dotčeného a uraženého – a přitom vše byla moje chyba. Ach, to mužské ego.

Třikrát a dost

Vztahy, ve kterých jsem selhal pro mě byli ukazateli toho, že na realistický vztah ještě nejsem připraven. Rozhodl jsem se proto dát si od vztahů pauzu, a prožívat život chvíli bez partnerky.

Ze začátku to byla relativně efektivní metoda, která mi dala prostor, jak hledat sám sebe. Problém byl ale ten, že místo toho, abych se stával svou lepší verzí, měnil jsem se ve svou horší verzi.

Díky absenci partnerky jsem neměl motivaci k tomu, dělat ze sebe lepšího člověka. Neměl jsem nikoho, komu bych se alespoň částečně svěřoval se svými problémy. A život bez partnerky se časem stal normálním stavem.

Když jsem selhal v podnikání a nasekal dluhy i díky závislosti na hracích automatech, bylo jednoduché si říct: "Teď jsem v takových sračkách, že do svého života nemohu přizvat blízkou osobu. Nemám co nabídnout". A tak jsem vlastně vzdal veškerou naději v tom, že bych si nějakou partnerku našel. Díky tomu jsem minimálně dvakrát přišel o možnost dobrého vztahu, i když si myslím, že chtít si nejdříve srovnat svůj život a potom teprve začít hledat vztah není špatná taktika. Pravda ale je, že s někým po boku by to bylo určitě jednoduší.

A jak to vidím teď? Myslím, že už jsem dozrál. Pořád mě mohou převálcovat emoce, ale už o nich dokážu otevřeně mluvit, což popíšu v nějakém z budoucích článků. A přišel čas, abych se pokusil najít si přítelkyni.

Co si myslím, že je důležité si odnést z celého mého příběhu?

Pokud jste rodiče, učte své děti komunikaci. Učte je, že v životě budou cítit emoce, ale je důležité o nich mluvit. A pokud je někdo zajímá, ať se k němu nebojí přijít a zkusí se s ním skamarádit.

Jestli jste už dospělí, potom pracujte na své komunikaci, protože ta je ve vztazích nejdůležitější. Buďte upřímní, buďte otevření a nebojte se mluvit o negativních emocích, které cítíte. Je to lepší, nežli je dusit v sobě a od partnera očekávat, že váš problém dokáže dešifrovat.